2012:  rok  obratu

30. 12. 2012

Nastal v roce 2012 dějinný zlom, kdy demokratický svět ztratil kontrolu nad realitou? Máme od nynějška předpokládat, že žádná politická strana, která říká pravdu o ekonomické budoucnosti, nemá šanci zvítězit v celostátních volbách? Tyto znepokojivé otázky si položila Janet Daleyová, komentátorka britského deníku The Telegraph.

...ztratit kontrolu nad realitou? - foto Pavel Kohout

Uvážíme-li výsledky prezidentských voleb v USA a ve Francii - pokračuje Janet Daleyová - mohlo by se zdát, že jde o jediný možný závěr. Jakýkoli politický předák, který je schopen namluvit voličům, že veřejné výdaje mohou nerušeně pokračovat, byl katapultován do úřadu takřka automaticky.

 

Toto pravidlo je natolik univerzální, že menšina politiků, kteří jsou ekonomicky gramotní, se bojí poukázat na nepříjemný fakt. Fakt, že sliby vlád jsou neodpustitelně nečestné. Veřejné služby v nynějším západním standardu jsou finančně neúnosné. Spory mezi levicí a pravicí o snižování výdajů nebo zvyšování daní se zdaleka nedotýkají skutečného rozsahu problému.

Jak někdo může přísahat na pokračování velkorysé sociální politiky bez peněz? Levice má odpověď: prostě se zvýší zdanění „bohatých“. V některých zemích jde o univerzální formuli, která je předkládána nejen jako řešení finančních potíží, ale také jako akt sociální spravedlnosti (neboť „bohatí“ jsou od přirozenosti mizerové, kteří museli získat své bohatství vykořisťováním chudých.)

 

Jenomže toto jednoduché řešení je fata morgána. Opium těch, kdo neumějí počítat.

Kdo neumí počítat, může věřit, že stát má málo peněz. Jenže vyspělé státy mají hodně peněz. V roce 2011 země eurozóny vybraly na daních a jiných příjmech celkem 45,4 procenta hrubého domácího produktu. To není málo. Takováto obrovská finanční suma by musela stačit k zabezpečení všech funkcí státu a provozování komfortních sociálních služeb. Jenže nestačí: státy eurozóny vydaly 49,5 procenta HDP.

 

Problém výdajů převyšujících příjmy je na Západě chronický. V roce 1996 sedmnáctka nynějších států eurozóny v průměru vybírala 46,1 a utrácela 50,5 procenta HDP. Rozpočet ani v tomto případě neseděl o zhruba čtyři procenta.

Nešlo by prostě a jednoduše zvýšit daňovou zátěž o pár procent, aby vše bylo v pořádku a schodek vyrovnán? Nebylo. V první řadě, výdaje sociálního státu rostou vždy rychleji než jeho příjmy. Kdykoli se ekonomice podaří vybrat více, než se čekalo, postaví se do fronty kráječi sociálních koláčů, aby se o nečekanou úrodu „postarali“.

 

Za druhé, podobný experiment již byl v praxi proveden. Daně i výdaje rostou v západních demokratických státech již od počátku 60. let. Za tuto dobu se párkrát stalo, aby politici sdělili voličům: tak, konec nákladných slibů, od nynějška budou veřejné výdaje stabilizovány. Ale tyto snahy většinou nevydržely dlouho. Naposledy se tak stalo před zavedením eura, kdy se členské země snažily stlačit své dluhy pod 60 procent hrubého domácího produktu. Výsledek? Podle posledních údajů z pololetí roku 2012 vzrostly dluhy eurozóny na rovných 90 procent HDP.

 

Za třetí, vysoké daně tlumí ekonomiku, kterou je pak třeba stimulovat růstem bankovních úvěrů. Západní státy často a rády poskytovaly různé daňové výhody a pobídky, aby povzbudily tvorbu úvěrů. Soukromý dluh se totiž nezapočítával do ostře sledovaných statistik veřejných dluhů.

Výsledkem byla finanční krize. Celkové náklady na rekapitalizaci bank v eurozóně lze odhadnout maximálně na 10 procent HDP. Tato suma nezahrnuje doposud neuplatněné garance ani peníze poskytnuté Evropskou centrální bankou. Pokud bychom sečetli všechny použité i přislíbené prostředky na záchranu bank v celé EU, došli bychom k sumě 5086 miliard euro.

 

Vypočteme-li dlouhodobý průměr ročních schodků členských států eurozóny, zjistíme, že šlo přibližně o tři procenta HDP. Stačilo by tedy snížit výdaje jednorázově, ale jednou provždy o příslušný objem a problém by byl vyřešen.

 

Jenže není. Snížit výdaje je ve většině demokracií západního typu politicky těžko možné. Nikoli nemožné - jsou státy, kterým se daří držet veřejné finance pod kontrolou. Švýcarsko se svojí přímou demokracií, kde populisté mají ztížené působení. Kanada, Austrálie a Nový Zéland, kde na rozdíl od Velké Británie a USA stále existuje a prosperuje anglosaský ekonomický model. Anebo Švédsko, kde se podařilo od konce 80. let znatelně snížit daně a výdaje (takže již nejsou šíleně vysoké, ale jen vysoké.)

 

Byl rok 2012 skutečně zlomem, odkud není návratu? Je vskutku fatálně nezbytné, aby celý Západ včetně postkomunistických zemí sledoval cestu zemí Latinské Evropy? Možná není, ale čísla varují. Slovensko mělo koncem roku 2008 státní dluh o hodnotě necelých 28 procent HDP. Uplynuly pouhé čtyři roky a Slovensko dluží již přes 50 procent HDP. Ano, slovenská ekonomika mírně roste a někteří komentátoři s poněkud kratším zrakem ji dokonce dávají za vzor.

 

Tak je tomu vždy. Dokud hospodářství vykazuje jakžtakž příznivá čísla, málokoho napadne, že roste na dluh. Teoreticky by občan měl být uvážlivým hospodářem a rozumným voličem. Ve skutečnosti se většina chová jako Homer Simpson: chci se mít dobře, teď, hned. Budoucnost? Pchá! Jeden anglický karikaturista doplnil svůj obrázek manželského páru užasle sledujícího graf rostoucího dluhu slovy: „Ale slibovali nám, že zadlužují pouze naše děti!“

 

Ale nemusí být ještě tak zle. Západ je jako celek velmi silnou civilizací, která vyřešila i horší problémy, včetně finančních. Británie i Francie měly po válce mnohem větší dluhy a také se dokázaly s nimi vypořádat. Český veřejný dluh je také samozřejmě zvládnutelný, pokud se nebudeme schovávat za výmluvy, že „jeho výše je stále relativně malá.“

 

Rok 2012 může být rokem obratu - ale teprve uvidíme kterým směrem. Možná si občané Západu uvědomí, že pokračování stejným směrem by bylo katastrofou. Možná, že tváří v tvář problému pochopí, že je třeba změnit kurs. Pokud ne, může se splnit pochmurné proroctví Janet Daleyové. O roku 2012 by se pak psalo jako o letopočtu, kdy začal konec světa, jak jsme jej znali.

psáno pro Lidové noviny

Proč nám berou peníze, tatínku?

Proč nám berou peníze, tatínku?

Ti poslanci jsou zlí, když nám chtějí brát peníze, že nám zvýší daně? Kdepak, oni to myslí dobře. Bojí se, že bychom špatně hospodařili a byli bychom chudí.

celý článek >>>

Co dělat s odsouzeným poslancem?

Co dělat s odsouzeným poslancem?

Český poslanec může beztrestně působit jako zákonodárce a lobbista v jedné osobě. I když je zbaven imunity a odsouzen, stále mu běží poslanecký plat!

celý článek >>>

Totalita po jihočesku

Totalita po jihočesku

Studenti v Jihočeském kraji protestují proti krajské radní pro školství a kulturu, člence organizace, která má ještě tu drzost zaklínat se morálkou a vzděláním. Právě ta ve své době vzdělání upírala kvůli „nevhodným“ rodičům.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD