Chmury  Petra  Kamberského

15. 8. 2013

Můj dlouholetý kamarád, novinář Petr Kamberský, propadá chmurám. Čeká nás osm až dvanáct těžkých let, prognózuje ve svém nedávném článku.

Článek bych stručně shrnul zhruba takto:

 

Končí období pravicové liberální demokracie, vrací se silná forma levicového populismu. Politická změna v tomto směru je podpořena třemi argumenty.

 

Argument první - hodnoty. Zdejší společnost je extrémně levicová a rovnostářská.

 

Argument druhý - generační proměna. Pamětníci první republiky již skoro nejsou, mladá generace se o volby nezajímá, střední generace je poznamenána komunismem.

 

Třetí argument - 24 let vládly víceméně reformní síly. Teď je společnost reformami unavena.

 

Jakkoli mám Petra Kamberského rád a vážím si ho, jsem nucen s ním zdvořile, avšak kategoricky nesouhlasit ve všech bodech.

Cambridge, foto Pavel Kohout

Za prvé, éra „pravicové liberální demokracie“ je víceméně smyšlenkou. Je to legenda, která se vypráví ne proto, že je pravdivá, ale proto, že mnozí chtějí, aby byla pravdivá. Ve skutečnosti nikdy nebyly daně z příjmů vyšší, než když Václav Klaus byl premiérem. Devadesátá léta nebyla érou bezbřehé svobody, stejně jako vláda premiéra Miloše Zemana (1998-2002) neznamenala návrat k reálnému socialismu. V novější době to pak byla rovněž „pravicová“ vláda Nečase a Kalouska, která zvyšovala daně ostošest. Kdepak liberální pravice. Ve své podstatě není rozdíl kromě marketingu mezi českou pravicí a levicí.

 

Posledním skutečným pravičákem byl Vlastimil Tlustý. Myslete si o něm, co chcete, ale pravicovost mu nikdo neupře. Však také po jeho odchodu ODS začala postupně ztrácet pozice.

 

Za druhé, Zemanova strana SPOZ má některé rysy, které lze označit za levicově populistické. Přesto se ale nedostala do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Anebo to bylo právě proto? Není to náhodou spíše tak, že Češi nemají rádi levicové populisty? Kdyby měli, premiérem by byl Jiří Paroubek. Nebo možná již prezidentem.

 

Za třetí, česká společnost není extrémně levicová a rovnostářská. Češi nemají rádi snoby, zbohatlíky a všechny, kdo přišli k majetku podivnými cestami. Češi těžce nesou, když se nad ně někdo vyvyšuje způsobem „pánové, kdo z vás na to má“. Češi jsou schopni značné solidarity, což se projevuje například velkým úspěchem dobře organizovaných charitativních projektů. Nic z toho z nich ale nedělá extrémní levičáky a rovnostáře.

Nechuť ke snobům je typická pro kulturní okruh severozápadní Evropy, kam patříme. Švédský miliardář Ingvar Kamprad jezdil ojetým volvem typu „krabice“, zatímco srovnatelně bohatý arabský princ vlastnil šest rollsů. Městem s největším počtem registrovaných vozů tohoto typu ostatně není Londýn, nýbrž Hong Kong. Praha je městem, kde i dosti bohatí lidé nepovažují metro za dopravní prostředek „pod svoji úroveň“, samozřejmě, pokud se nemusí bát přijít na oči „normálním“ lidem.

 

Smutný fakt, že určitá, ne zcela zanedbatelná část českých boháčů bohužel přišla ke svému jmění podivnými cestami, je jiná kapitola. (Přinejmenším velká část těch, kteří jsou veřejnosti známi. Existuje dost bohatých lidí, kteří zbohatli naprosto korektně a veřejnost o nich nikdy neslyšela.)

 

Když se ptáte Čechů na jejich názory na sociální politiku, často to zní dost levicově. Ovšem jen do té doby, než začnete s podrobnostmi. Ukáže se, že většina je pravicovější, než by odpovídalo skutečné vládní politice.

 

Za čtvrté, generační proměna. Střední generace není zdaleka tak poznamenána komunismem, aby monolitně hlasovala pro levici. Částečně ano, ale ne zcela. Sám již bohužel patřím ke střednímu věku a musím se mírně ohradit proti paušalizacím tohoto typu.

 

Mohu-li se nějak vyjádřit k mladší generaci - snad nechodí k volbám možná prostě proto, že není koho volit. Nebo o tom aspoň neví. Státní televize propaguje jen parlamentní strany, a to navíc dost asymetricky. Mladší generace by možná ráda volila, ale ČSSD je pro dědky, ODS jsou zoufalci, TOP 09 je Kalousek, KSČM je minulé století, a o zbytku ani pořádně neví, že existuje.

 

Když se pak náhle objevilo před prezidentskými volbami marketingové šidítko v podobě punkového Karla, mládež náhle začala šílet. Objektivně vzato, nebylo proč. Karel Schwarzenberg byl pouhou loutkou v rukou skutečného předsedy „své“ strany. (Stále je.) Jeho zdravotní stav představuje problém i při rutinním výkonu poslanecké funkce. Nikdy nenapsal ani jednu knihu, dokonce ani jeden článek, který by stál za zmínku.

 

Přesto si získal srdce značné části mládeže, která prostě zoufale hledala autoritu, ke které by se mohla přimknout. Že šlo o falešnou autoritu, je poněkud znepokojivé, ale nic to nemění na ochotě mladých účastnit se veřejného života aktivně.

 

A konečně za čtvrté - ekonomika a společnost si prostě potřebují konečně na nějakou dobu odpočinout od reforem. Zejména od těch, které se tváří jako reformy, avšak ve skutečnosti nejde o nic než o zvyšování daní. Uskutečňované ovšem PRAVICOVOU vládou. Pokud pravice má vypadat jako ODS nebo dokonce TOP 09, pak bude vážně lepší, když si vezme oddechový čas nejméně na osm až dvanáct let.

O stranické disciplíně

O stranické disciplíně

Poslanec má vykonávat svoji funkci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ústava neříká vůbec nic o stranické disciplíně.

celý článek >>>

Koho budu nakonec volit

Koho budu nakonec volit

Má ODS ještě šanci na nápravu a návrat k původním hodnotám svobodné společnosti a svobodné ekonomiky?

celý článek >>>

Konec české pravice

Konec české pravice

Česká pravice ve smyslu ODS+TOP 09 je mrtvá. Obě strany sice dostanou více než pět procent, čistě ze setrvačnosti, ale mrtvé jsou po myšlenkové stránce. A to již řadu let.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD