Čím  jsou  mi  Češi  sympatičtí

28. 12. 2013

V minulém článku jsem uvedl několik věcí, které mě štvou na českém národě. Respektive na jeho části, neboť nesnáším škatulkování. Nyní přichází pro změnu chvála.

Smysl pro humor

Člověk si málokdy uvědomí, že na světě žije mnoho národů, které jej postrádají úplně anebo téměř úplně. Viděli jste někdy filmovou komedii arabské produkce? Jistěže neviděli. Pravděpodobně neexistuje žádná, opravte mě, pokud se mýlím. Anebo čínskou filmovou komedii? Během pobytu v Číně v roce 1997 jsem jich pár viděl a tyto vzpomínky mě dodnes pronásledují. Ani jsem nemusel umět čínsky, abych pochopil, že vrcholem vtipu je kopnout někoho do rozkroku.

 

Ani v Evropě není humor všude hojný. Znám všeho všudy dvě německé komedie, které ve mně nevzbudily pocit hlubokého smutku. Rakouskou ani jednu. Italských a francouzských komedií existuje mnohem více, některé jsou velmi dobré. Jsou ovšem většinou stavěny na situačním humoru, který po čase začne být poněkud jednotvárný.

 

Při veškeré úctě k evropskému kontinentu, humor podobný českému je zde vzácný. Ne že by neexistoval, ale je neobvyklý - maďarský seriál o rodině Smolíkově přichází na mysl. Ale naše blízké příbuzné co do humoru musíme hledat v Anglii. Jedině Britové mají svoji obdobu dobrého vojáka Švejka: „Jak jsem vyhrál válku“ od Patricka Ryana. Příběh byl dokonce zfilmován z Johnem Lennonem v hlavní roli poručíka Goodbodyho.

Rozdíl je v tom, že Britové neprovádějí sebemrskačská cvičení na téma „Ernest Goodbody jako esence britské národní povahy.“ Goodbody i Švejk jsou jen fiktivní komické postavy. Nic méně, ale také nic více. Mimochodem, kult Švejka byl podporován komunisty, hlavně během 70. let, aby si Češi mysleli, že jsou národem k ničemu. Skuteční Češi nejsou žádní Švejci - aspoň někteří.

 

Proč právě Britové a Češi mají tak podobný smysl pro humor, je zajisté zajímavá otázka. Mám teorii, že jde o kompenzaci za národní kuchyni a hlavně za nevalné klima. Rakušané mají zase Alpy.

Smysl pro sebekritiku

Existuje hodně národů, v jejichž kultuře je obrovský problém připustit si vlastní chybu. V Číně a v některých jiných asijských zemích to znamená ztratit tvář - utrpět největší potupu, zažít nejhorší duševní mučení, jaké je vůbec myslitelné. Proč Číňané dodnes uctívají nejhoršího masového vraha všech lidských dějin? Protože připustit si, že Mao Ce Tung alias Velký kormidelník byl brutální primitiv, který kromě více než stovky milionů lidských obětí měl na svědomí i naprostou devastaci vzdělanosti, kultury a ekonomiky, by ranilo čínskou hrdost. Do jisté míry podobný problém mají i Rusové se Sovětským svazem nebo Japonci se svatyní válečných zločinců Jasukuni. I řada jiných národů s neslavnými érami svých dějin.

 

Nikoli však Češi. Ti mají smysl pro sebekritiku vyvinutý až do takové míry, že někteří na svých dějinách nenacházejí dobrého vůbec nic. Nejen na dějinách, ale na celém národě. Což je samozřejmě chyba.

 

I tak je lepší smysl pro sebekritiku mít, než ho nemít. Je lepší žít v národě, který si mnohdy sype popel na hlavu ze zcela malicherných důvodů než v národě, který by trval například na tom, že Klement Gottwald byl velký muž.

 

Kromě Čechů mají smysl pro sebekritiku mimořádně vyvinutý zejména Američané. Dokáží být až nelítostně kritičtí vůči vlastní zemi. Nezasvěcený vnější pozorovatel tak může získat falešný dojem, že americká ekonomika je před krachem. Fakt, že Češi jsou velmi znepokojeni zadlužením svého státu - daleko více než příslušníci jiných národů kromě Němců - hovoří o zdravé sebekontrole a o realisticky kritickém pohledu na věc.

Odpor k násilí

Podle statistik OSN, počet vražd v přepočtu na počet obyvatel je v Česku zdaleka nejnižší mezi postkomunistickými státy. Je zhruba na úrovni Rakouska, Německa, Dánska nebo Švédska. I v jiných druzích násilné kriminality Česko vychází jako vyspělá země, kde člověk nemusí mít strach žít. (Zeptejte se někoho, kdo má tu zkušenost, jaké je to žít v Mexiku nebo v Brazílii. Anebo v horších čtvrtích Paříže, Londýna nebo Washingtonu. Anebo Stockholmu.)

 

Češi nemají rádi násilí, ať už se týká kriminality nebo politiky. Politických atentátů jsme zažili naprosté minimum: napadá mě jen nešťastný Alois Rašín. (Reinhard Heydrich byl cílem vojenské akce, nikoli atentátu - čistě z hlediska terminologie.) Poslední defenestrace se konala už před hodně dlouhou dobou a její oběti ji přežily.

 

Někdo tvrdí, že je třeba další defenestrace. Nechce si mi podporovat tento názor - věřím, že změny k lepšímu je třeba dosáhnout nenásilnou cestou.

 

I když občas mám taky chuť vraždit.

 

Dále je zde několik věcí, které se Čechům obvykle vyčítají, ale které nepovažuji za tak velký problém.

Závist

Údajně česká národní vlastnost. Ale není tomu tak. Nárokuje si ji minimálně ještě jeden národ: Švédové. Kdo zkoumá vznik a principy fungování švédského sociálního státu, zná termín „kungliga svenska avundsjukan“. V překladu „královská švédská závist“. První přídavné jméno ovšem neznamená, že se týká jen královské rodiny; má spíše význam „národní“. Mimochodem, „avundsjukan“ je složenina ze slov „avund“ (závist) a „sjukan“ (nemoc). Tedy národní švédská patologická závist! Kam se hrabou Češi.

Rovnostářství

Kdo se zabývá ekonomikou a společností skandinávských zemí, narazí i na termín „Janteloven“, což dánsky znamená „zákony Jante“.

 

Jante je fiktivní městečko, které vymyslel dánský spisovatel Aksel Sandemose. Zákonů, kterými se řídí život v Jante, je celkem deset a v jedné větě je lze shrnout takto: coby jednotlivec si nebudeš myslet, že jsi jakkoli lepší nebo chytřejší než my, kolektiv; sám nejsi nic. Zákony Jante se staly nesmírně populárními v celé Skandinávii. Na rozdíl od Československa, kde rovnostářství bylo vnuceno komunistickou nadvládou, ve Skandinávii bylo přijato spontánně.

Pampelišky, foto Pavel Kohout

Pampelišky, foto Pavel Kohout

Dodnes je příjmová a majetková nerovnost v české ekonomice zhruba na skandinávské úrovni. Naprostá většina obyvatel má příjem nepříliš vzdálený od mediánu, relativní příjmy nejbohatšího i nejchudšího kvartilu jsou stejné. Srovnejme Česko, Švédsko, Francii, USA a Rusko!

 

Ve Švédsku i v Česku je pár miliardářů. Rozdíl je zajisté v tom, jak přišli k miliardám; ale nebudeme nikomu závidět, že ne. Těm poctivým nemá smysl závidět - a těm ostatním už vůbec.

Neznabožství

Češi jsou národ ateistů a neznabohů, tvrdí kritici. Nemají žádné hodnoty, proto se tady tak krade. Statistiky o členství v církvích skutečně napovídají, že Češi jim moc nevěří.

 

Víra a církev ovšem nejsou jedno a totéž. Uvážíme-li navíc, co pro tento národ církve udělaly od Bílé hory, není divu, že lidé se do kostelů nehrnou. Třeba v Polsku církev stála v čele odporu proti komunismu. V Československu církve nic podobného nedělaly, alespoň ne oficiální církve. To je objektivní fakt, který nikdo nevyvrátí.

 

Nechci urážet věřící ani nevěřící, ale nemyslím, že morální kvalita jednotlivce i národa má něco společného s účastí na bohoslužbách. Pokud se někdo vehementně ohání Biblí, je Čechům to spíše podezřelé. A i tím jsou mi sympatičtí.

Co mi vadí na Češích

Co mi vadí na Češích

Češi nemají důvod mít komplexy méněcennosti. Skutečnost, že je přesto mají, a to v hojném počtu, je smutná a pro mě těžko pochopitelná.

celý článek >>>

Kdyby nacismus přišel později

Kdyby nacismus přišel později

Nacisté nikdy nepřestali existovat a pracovat. Nikdy nebyli zakázáni a mohli svobodně agitovat.

celý článek >>>

Svět bez Hitlera

Svět bez Hitlera

Kdyby bylo všechno jinak? Vraťme se zpět do historie... Jaký by byl svět bez Hitlera?

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD