Co  by  bylo,  kdyby  nebyl  srpen  68

22. 8. 2013

Ohledně roku 1968 mi občas vytane na mysli otázka: „Proč jsme se u všech čertů aspoň trochu nebránili? Proč jsme se nechali pasivně obsadit? Proč naše protivzdušná obrana nesundala aspoň jedno z těch prokletých transportních letadel, která na Ruzyni přistávala nerušeně jako turistické chartery?“

Odpověď je nicméně logická a přímočará.

 

Proč vojáci nestříleli? Protože dostali rozkaz nestřílet. Za porušení rozkazu je vojenský soud, kde se oficiálně v ČSSR praktikovala presumpce viny. (Učili nás to ještě v 80. letech na vojenské katedře.) Že velitelé protivzdušných raket a kanónů nechtěli skončit před popravčí četou, celkem chápu.

 

Proč vojáci dostali rozkaz nestřílet? Protože tehdejší vláda, navzdory některým reformám, stále zůstávala věrna komunismu. Sovětský svaz byl pro komunisty přítel, který sice momentálně jedná nesprávně a tragicky mylně, ale stále je to přítel a spojenec nejvěrnější. Toto myšlenkové schéma nepřekročil Alexander Dubček ani jeho kolegové. Snad na výjimky, z nichž se sluší uvést Františka Kriegla.

 

Měli jsme komunistickou vládu. Zdánlivě triviální fakt. Jak by si ale tato vláda vedla, kdyby srpen 1968 nebyl?

 

Řekněme, že někdy zjara 1968 Brežněv umírá na náhlou cévní příhodu. Vnitřní mocenské boje v Moskvě odsunou stranou problematiku vzdáleného Československa. Dejme tomu, že nový generální tajemník ÚV KSSS a předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR (ano, celý titul zněl takto barokně), bude nějaká šedá myš bez imperiálních ambicí, který z čistě rozpočtových důvodů nepodporuje vojenské akce v zahraničí.

 

Jak by se vyvíjelo Československo?

 

Zcela nepochybně podle komunistických zásad. Možná, že řízení státních podniků by bylo mírně reformováno, podobně jako během 80. let. Výsledek by byl chabý, pokud vůbec nějaký. Možná by reformní komunisté umožnili zakládání malých soukromých krámků a živností. Koneckonců, v sousedních socialistických zemích to fungovalo a komunistické vlády nijak nebyly ohroženy. Ti živnostníčci, kteří by se neutopili v papírování a v daních, by ovšem neměli šanci budovat velké podniky.

 

Možná by se otevřel omezený prostor pro soukromé zemědělce, ale opět bez podstatného ekonomického efektu. Pravděpodobně by se uvolnila železná opona a cestovat na Západ by bylo snazší. Jugoslávci také směli cestovat na Západ, dokonce tam mnozí i pracovali. Ale představa konvertibilní koruny a svobodného zahraničního obchodu byla tehdy mimo myslitelnou realitu.

Asi by nebyly tak přísné kádrové požadavky na zájemce o studium na středních a hlavně vysokých školách. Noviny, rozhlas a televize by nebyly pod tak tvrdou kontrolou, ale stále by nebyly svobodné. Celkem vzato, československá ekonomika bez srpna 1968 by ze všeho nejpravděpodobněji připomínala Slovinsko: nejzápadnější a nejbohatší jugoslávskou republiku. Relativně úspěšný stát - na komunistické poměry. Ale nic víc.

Stockholm, foto Pavel Kohout

Českým národním mýtem je, že bez srpna 68 bychom dnes byli jako Švédsko. Inu, nebyli. O Švédsku se jen povídá, že je socialistickou zemí. Ve skutečnosti, i během vlády radikální levice v 70. letech, Švédsko zůstávalo tržní ekonomikou založenou na soukromém kapitálu, s víceméně svobodným trhem práce, zboží a kapitálu. Vždy bylo otevřeným a demokratickým státem. ČSSR nikoli.

 

Popusťme nyní uzdu fantazii, jak by Československo vypadalo, kdyby na sklonku 60. let převládly poněkud radikálnější reformní síly.

 

Rok 1970 by byl obdobou nadšeného roku 1990. Ale již v roce 1971 by se rozhodovalo, kdo si ukořistí jaký majetek. Euforie pryč, jde o peníze. Možná by se odehrávala nějaká forma privatizace, které by se z ideologických důvodů říkalo nějak jinak. (Ve Vietnamu probíhala po roce 2000 ekvitizace.) Nejvíce by zbohatli samozřejmě ti, kteří byli již dříve u zdrojů informací a poblíž mocenských pák. Komunisté, kdo jiný. Ředitelé státních podniků, náměstci z ministerstev, vedoucí pracovníci státní plánovací komise, a tak dále. Kuponová privatizace? Ale kdepak, ještě se s někým dělit!

 

V roce 1972 by již společnost byla rozdělena. Na nové zbohatlíky a na ostatní. KSČ a obnovená sociální demokracie by poukazovaly na nové nešvary, majetkovou nerovnost, a tak dále. V témže roce by Slováci vystupňovali snahu o autonomii. Zákon o československé federaci byl přijat již v roce 1968 (historický fakt) a nově probuzený slovenský nacionalismus by se hlásil o slovo.

 

Ale zásadní reformy ve stylu 90. let by neprošly. Nezapomínejme, že tehdejší společnost byla stále ještě mnohem levicovější než v 90. letech. (Poznámka: přesně řečeno, aspoň takový je můj názor založený na četbě dobového tisku. V té době mi byl jeden rok a jsem tedy pochopitelně nepamětník.) Míra technického zaostávání za Západem tehdy ještě nebyla tak propastná. Navíc stále žila řada pamětníků hospodářské krize ve 30. a dokonce i ve 20. letech. Pravice byla značnou částí národa stále vnímána jako cosi zpátečnického, reakčního, včerejšího.

 

Tak tomu bylo ostatně i na Západě. Jako dominantní událost roku 1968 svět vnímal studentské nepokoje v Paříži. Většina politiků si je vyložila jednoznačně: mladí chtějí sociální jistoty, podpory, dávky, vysoké daně. Musíme je poslechnout, jinak budou v ulicích barikády.

 

Většina západní Evropy byla proto v 70. letech v rukou levice. Německo a Francie zvyšovaly sociální dávky, stejně jako většina dalších zemí, včetně USA. Francie měla v roce 1974 poslední vyrovnaný rozpočet ve své historii. Británie byla hospodářsky v děsivé depresi, v roce 1976 žádala o pomoc MMF. Éra Margaret Thatcherové měla teprve přijít.

 

V roce 1973 přichází ropná krize. Dotýká se přirozeně i československé ekonomiky. Reformní těžkosti jsou násobeny touto krizí. Poprvé od 30. let vzniká významnější nezaměstnanost, na kterou obyvatelé nejsou zvyklí. Vláda jde s evropským trendem, zvyšuje daně a posiluje sociální stát. Snaží se napodobit švédský model, ale jen co do výše daní. Napodobit sílu vysoce konkurenceschopné švédské ekonomiky již není tak snadné.

 

Zvýšení daní v kombinaci s ropným šokem ochromuje československou ekonomiku. V roce 1974 začíná těžká recese, která společně s prvními bankovními skandály vede k pádu vlády.

 

V roce 1978 je československá ekonomika v krizi a nálada pod bodem mrazu. Ekonomická reforma vedla jen k tomu, že se obohatila privilegovaná hrstka. Otevření zahraničního obchodu přineslo krach řady tradičních výrobců a k nezaměstnanosti. Reformy nenesly žádnou vinu na ropné krizi, což bylo ovšem těžké vysvětlit veřejnosti. Snaha napodobit vyspělý Západ zvýšením daní a sociálních výdajů má katastrofické dopady na hospodářský růst, zaměstnanost i veřejné finance.

 

Koncem 70. let proto nabývá na síle ortodoxní křídlo KSČ s programem resocializace ekonomiky, plné zaměstnanosti a snížení státního dluhu, který začíná nabývat nebezpečných rozměrů. Nechybí ani kritika novodobých zbohatlíků. Reformní sen roku 1968 je diskreditován, komunisté mohou poukazovat na krizi kapitalismu. Pravice je nucena čelit levici tím, že přejímá její argumenty a její politiku. Z Československa se stává cosi jako středoevropské Španělsko, které zavedlo demokracii v roce 1976 a jehož politický systém je velmi podobný.

 

Toto vše samozřejmě berte jako zábavnou pseudohistorickou úvahu. Nejspíše bychom asi byli něco jako druhé Slovinsko. Ovšem bohatší než Slovinsko, neboť Češi byli tradičně vzdělanější a měli silnější průmyslovou základnu. V roce 1910 měly Čechy o 64 % vyšší HDP na hlavu než území dnešního Slovinska, jak uvádí Max-Stephan Schulze, odborník na ekonomiku pozdně habsburské říše z London School of Economics.

 

Na závěr postřeh z Twitteru, který vydá za celý článek: Rostislav Kocman @rostman Není problém, že k nám před 45 lety vtrhly desetitisíce rusáků. Problém je, že miliony jim lezly do prdele... Proto jsme dnes tam, kde jsme.

Kníže a jeho potíže

Kníže a jeho potíže

Nechtělo se mi věřit, že člověk, který je švýcarským občanem, by opravdu dokázal říci o své zemi takovou neuvěřitelnost.

celý článek >>>

HDP, nicotné číslo

HDP, nicotné číslo

Hospodářský růst české ekonomiky o 0,7 % je nicotné, bezvýznamné číslo, které beztak bude záhy opraveno. Dá se věřit politikům?

celý článek >>>

Chmury Petra Kamberského

Chmury Petra Kamberského

Státní televize stále propaguje jen parlamentní strany, a to navíc dost asymetricky. Mladší generace by možná ráda volila, ale ČSSD je pro dědky, ODS jsou zoufalci, TOP 09 je Kalousek, KSČM je minulé století, a o zbytku neví, že existuje.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD