Co  by  udělal  Churchill  a  Roosevelt

18. 7. 2016

Pro případy teroristických útoků vyvinula EU ve spolupráci s Obamovou vládou následující desatero. Při každém z těchto nešťastných případů je třeba vykonat tuto posloupnost činností:

 

(1) Vysvětlit, že terorismus nemá nic společného s islámem a že nejde o džihád, nýbrž o kriminální výstřelky malého počtu vyšinutých jedinců; (2) nasvítit různé monumenty a veřejné budovy do národních barev postižené země (nejčastěji do francouzských barev) - eventuálně změnit si profilové fotografie na sociálních sítích náležitým způsobem; (3) plakat před televizními kamerami (evropská komisařka Federica Mogherini je v této disciplíně zvlášť dobrá); (4) zapálit co nejvíce svíček na místech masových vražd; (5) posílit cenzuru, zejména na Facebooku; (6) omluvit se světu za všechny hříchy západní civilizace; (7) pustit do Evropy a do Ameriky ještě více fanatických džihádistů; (8) vysvětlit veřejnosti, že kdokoli uvedená opatření kritizuje, je xenofob, islamofob, nácek a fašoun, který by nejraději poslal do plynu i vás; (9) pasivně čekat na další džihádistický útok; (10) celý postup opakovat od bodu (1).

 

Pokud jste spokojeni s účinností těchto opatření, nemusíte číst dál. Klidně pokračujte bodem (9).

 

Ale co tedy má Západ dělat? Jaká má být skutečně účinná odpověď? Jak bojovat v této válce civilizací? Co by dělali velcí vůdcové minulosti, například Churchill, Roosevelt, de Gaulle?

Skutečný státník si v první řadě připustí skutečnou situaci: jsme ve válce. Jistě, politik nebo intelektuál průměrného kalibru může klidně tvrdit, že o žádnou válku nejde, neboť proti nám nestojí žádný suverénní stát. Skutečný státník ovšem ví, že formální válečný stav může vzniknout i mezi suverénním státem a jinou organizací či neformální ozbrojenou skupinou, byť během posledního století k podobným případům nedocházelo. Ve válkách USA proti berberským pirátům (1801-1805 a 1815) nebyl protistranou suverénní mezinárodně uznávaný stát: a přece šlo bez nejmenších pochybností o skutečné války.

 

Z právního hlediska neexistuje důvod, proč by například Francie nemohla vyhlásit válku Islámskému státu nebo kterékoli jiné teroristické organizaci.

 

Formální vyhlášení války nesuverénnímu subjektu by nebylo jen gestem. Mělo by rozsáhlé praktické důsledky. Teroristé a jejich pomocníci by ztratili právní statut podezřelého z trestného činu, který má nárok na právního zástupce a další právní ochranu. Odpadlo by dilema, zdali policie má právo provést domovní prohlídku v bytě teroristy bez soudního příkazu, i když by tento krok mohl zachránit životy.

 

Belgická policie měla podezření, ve kterém bytě se skrývá hledaný terorista Salah Abdeslam, ale musela respektovat zákon, podle něhož nelze provádět domovní prohlídku před pátou hodinou ranní. Několikahodinové noční vyčkávání policie samozřejmě dalo teroristům náskok. Nic takového by samozřejmě nepřicházelo v úvahu v podmínkách válečného stavu. Mimochodem: teprve po masakru v Nice se Francie odhodlala, aby prohledala pouhé tři radikální mešity. Bylo nalezeno 334 zbraní a množství džihádistické literatury. Kdyby Francie vyhlásila válku radikálnímu islámu hned po Bataclanu, možná by leccos bylo jinak.

 

Zpět k otázce, co by ve válce dělali Churchill, Roosevelt a další velcí mužové minulosti. Není to spekulativní otázka: my víme, co dělali.

foto Pavel Kohout

Začátkem války žilo v Británii bezmála 80 tisíc občanů nepřátelských zemí. Byly obavy, že mezi nimi mohou být špioni, kteří by mohli pomáhat Hitlerovi při invazi. Všichni Němci a Rakušané ve věku nad 16 let byli předvoláni před speciální tribunály a rozděleni do tří skupin:

 

A - vysoké bezpečnostní riziko, okamžitá internace (zhruba 600 osob)

 

B - podezřelé případy: sledováni a podrobeni určitým restrikcím (zhruba 6500 osob)

 

C - žádné bezpečnostní riziko: asi 64 tisíc osob, které byly ponechány na svobodě. Z nich bylo asi 55 tisíc oficiálně uznaných uprchlíků před nacistickým režimem, v drtivé většině Židů.

 

Postup se ovšem zpřísňoval a britské úřady byly stále podezíravější. Bylo zatýkáno stále více Němců, Rakušanů a také Italů. Když nastal válečný stav mezi Itálií a Británií, Churchill nařídil internaci všech 19 tisíc Italů v Británii, i když většina z nich žila v zemi již dlouho.

 

Ano, bylo to nespravedlivé opatření. Mnoho nevinných lidí, kteří utíkali před Hitlerem nebo Mussolinim, bylo vystaveno úřední šikaně. V internačním středisku Hutchinson na ostrově Man se sešla úctyhodná společnost, v níž nechyběli špičkoví němečtí výtvarníci, hudebníci, architekti a literáti. Nikdo z nich neměl samozřejmě sebemenší chuť pomáhat nacistům. Těžkopádný přístup britských úřadů byl pochopitelně z dnešního hlediska nehumánní.

Ale Británie tehdy čelila každodennímu bombardování. Válka se nevyvíjela dobře. Sovětský svaz byl spojencem Německa a USA byly neutrální mocností. Paranoiu tehdejší Británie lze tedy do značné míry pochopit. Přesto podmínky internace vyvolaly nespokojenost v parlamentu a již během roku 1941 úřady propustily většinu zadržených. Mnozí se pak zapojily do britského válečného úsilí doma i na frontě.

 

Na druhé straně Atlantiku prezident Roosevelt schválil internaci všech 100 tisíc Američanů japonského původu. Toto kontroverzní opatření je dnes často kritizováno, ale opět platí, že posuzovat historii z dnešního pohledu je obtížné.

 

V USA ovšem žil mnohem větší počet Němců a Američanů německého původu. Řádově miliony. Dekretem prezidenta Roosevelta číslo 2526 byli všichni němečtí občané prohlášeni za nepřátelské cizince. Nejméně 11 tisíc Němců bylo internováno. Nepochybně i v USA docházelo k nešťastným a nespravedlivým přehmatům. Nicméně výsledkem bylo, že Amerika neutrpěla během druhé světové války žádnou velkou špionážní aféru ve prospěch Německa - na rozdíl od špionáže ve prospěch Sovětského svazu, která měla strategické rozměry.

 

Američané samozřejmě nemohli uvažovat o internaci všech pěti nebo šesti milionů občanů německého původu, což nás přivádí zpět do současné Evropy. Počet teoretických nepřátel Evropy a evropské civilizace rovněž dosahuje milionových hodnot. Samozřejmě, v drtivé většině nejde o skutečné nepřátele. Nikdo, s výjimkou nečetných extrémistů, nevolá po vyhoštění milionů Arabů, Pákistánců, Turků a dalších národů: nejsme jako oni.

 

Podstatou dnešní západní civilizace je svoboda. Svoboda ovšem nesmí být dopřána těm, kteří ji chtějí zničit. Neonacistické strany, natožpak polovojenské neonacistické jednotky, jsou v dnešní Evropě zakázány, což je v pořádku. Minimálně stejně přísný metr by ale měl být uplatňován na muslimské extremisty, kteří jsou mnohem nebezpečnější: pokud jde o počet přívrženců, počet obětí, objem financí, politickou podporu, zkrátka podle všech měřítek.

 

Vyhlášení války - nikoli jako rétorické cvičení, ale jako skutečný právní akt - by postavilo radikální islámské organizace v Evropě do úplně jiné situace. Podezřelý extremista by byl zadržen a dostalo by se mu následujícího poučení:

 

„Jste zadržen na neomezeně dlouhou dobu. Nemáte nárok na právního zástupce, neboť po právní stránce jste ilegální bojovník (unlawful combatant). Nemáte ani nárok na statut válečného zajatce, neboť teroristická organizace, jíž jste členem, není signatářskou stranou Ženevských konvencí. Ne, ani doložka o ochraně civilních osob během válečných konfliktů se vás netýká, stejně jako jiná doložka, která chrání partyzány, příslušníky milicí a lidových povstaleckých hnutí. Nemáte nárok na absolutně žádnou právní ochranu. Ve vašem vlastním zájmu byste měl spolupracovat s vyšetřovateli. Mimochodem, nechcete se pro začátek podívat na video, jak vaši souvěrci z Islámského státu zacházejí se zajatci?“

 

Jistě. Není to hezká představa, že bychom v Evropě měli opět stavět internační tábory. Zajisté se vám ta myšlenka nelíbí, ostatně nelíbí se ani mně. Pokud máte lepší řešení, sem s ním. Anebo můžeme klidně pokračovat bodem (9) a zvykat si na terorismus jako na součást každodenního života, jak doporučuje francouzský premiér Manuel Valls.

Co se pokazilo v EU

Co se pokazilo v EU

Evropská unie je podle všech objektivních měřítek — růst, zaměstnanost, finanční stabilita — v mnohem horším stavu, než v jakém byla za dob Evropského hospodářského společenství.

celý článek >>>

Británie a EU: racionalita versus emoce

Británie a EU: racionalita versus emoce

Povýšenost a nadutost evropských politiků a úředníkůvede Unii do slepé uličky a Británii ven z Unie.

celý článek >>>

Manifest extrémisty

Manifest extrémisty

Došel jsem k názoru, že jsem politický extrémista. Co horšího, nestydím se za to.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD