Co  dělat  s  nedokonalými  trhy

11. 5. 2014

Děkujeme panu JH za podnětný příspěvek, který s jeho souhlasem zveřejňujeme i s odpovědí Pavla Kohouta.

(redakce)

Vážený pane,

 

už delší dobu obdivuji Vaše texty a považuji Vás za velmi erudovaného ekonoma, což je v Česku neobvyklé.

 

Bohužel česká akademická ekonomika je poplatná bludům neoliberální ekonomiky a tak se nacházíme v trvalé recesi a v některých regionech ve hluboké krizi. Pocházím sice z fyziky ale více jak dekádu jsem se zabýval podnikovými info systémy, což mne přinutilo zorientovat se trochu i v ekonomice. Byl jsem překvapen jaké bludy se tam stále publikují a učí i celosvětově.

 

Např. neoliberální ekonomika předpokládá, že existuje konkurenční trh všude a ve všem, trvale v čase, který bez jakéhokoliv přičinění stlačí v důsledku konkurence prodejní cenu do blízkosti nákladové ceny. To je první nebezpečná iluze, poněvadž takový trh konkurenčních produktů a služeb neexistuje. Jedinou výjimkou je komoditní elektronický trh, kde v daném okamžiku jsou statisíce prodávajících a kupujících, kteří si skutečně konkurují.

 

Druhým bludem je, že kapitálový trh efektivně a optimálně alokuje investice tam, kde je to nejužitečnější. Výběr se řídí výlučně finančním výnosem, nic jiného kapitálový trh nezajímá. Alokace ignoruje ekologické problémy, sociální smír, dlouhodobé aspekty, omezené zdroje, zadlužování, nedostatečné informace atp. Prakticky jde o gigantické elektronické kasino, kde se hazarduje s úsporami střadatelů, firem, států a vytváří se nesplatitelné dluhy.

 

Tyto dva bludy společně vytváří fatální nestabilitu moderního kapitalistického systému, kterou lze jen obtížně tlumit a omezit.

 

Výsledkem je trvalé všeobecné zdražování všeho všemi a všude a pokud souběžně nejsou navyšovány mzdy, dochází k nutnému poklesu agregátní poptávky, zvyšuje se nezaměstnanost, akceleruje pokles agregátní nabídky a tato smrtící spirála generuje recesi. Přijde-li nějaký další šok, buď interní nebo externí krize je jistá. A není vůbec není jasné, jak se z ní dostat. Fiskální a monetární politika obvykle nemusí stačit. To už vidíme zcela jasně.

 

Patrně jedinou možností jak tuto smrtící spirálu omezit a tlumit je vytvoření jakéhosi Regulačního institutu. Jde o funkční upgrade moderního kapitalismu, který by progresivně danil ty subjekty, které nepřiměřeně chamtivě a bezdůvodně zdražují vysoko nad svou nákladovou cenu. Jde o remake starší ideje amerického ekonoma Arthura Okuna, který už je mrtev a svůj nápad bohužel nijak nerozpracoval.

 

Ve snaze nějak přispět jsem v tomto ohledu napsal detailněji nějaké texty, které jsem průběžně zasílal B. Sobotkovi z ČSSD a pí. V. Jourové z ANO. A pokud budete mít zájem zašlu je i Vám. Možná, že by bylo záhodno to v nějaké formě publikovat. Já jsem připraven.

 

Srdečně zdraví JH

National technical museum, Prague, photo Pavel Kohout

National technical museum, Prague, photo Pavel Kohout

Vážený pane JH,

 

děkuji Vám za mail a za podněty k přemýšlení, které posíláte. Pokusím se odpovědět nejlépe, jak umím.

Nejprve k dokonale konkurenčnímu trhu. Zde se spíše jedná o předpoklad, se kterým pracuje klasická liberální ekonomie. (Neoliberalismus je ve skutečnosti jen nálepka.) Je pravda, že dokonalá konkurence je spíše abstrakce než skutečnost. Ve skutečnosti je ale poměrně málo segmentů trhu zboží a služeb, kde informační asymetrie je natolik významná, že vyžaduje regulaci. Zákazník jako laik například nemá šanci rozumět lékům. Rolí příslušných úřadů je proto zabránit používání škodlivých léčiv. Proto již nejsou k dostání například dětské uklidňující kapky s obsahem opia nebo kokainu, které byly běžně k dostání v 19. století.

 

Patrně se shodneme na tom, že prokazatelně jedovaté nebo jinak škodlivé, případně úplně neúčinné léky by neměly být běžně k dostání. Regulace v tomto oboru je možná jedním z mála případů, kdy může být skutečně prospěšná. (Samozřejmě, je zde otázka, zda regulace nezašla až tak daleko, že zdržuje pokrok a brání v rozšíření moderních léků, například proti zhoubným chorobám, ale je je jiné téma.)

 

Také v oblasti financí může rozumná regulace mít smysl, pokud je zaměřena na potlačení podvodných finančních schémat. Finanční podvody se dnes v Česku prakticky netýkají fondů nebo jiných cenných papírů, neboť tento trh je regulován (možná až příliš přísně, ale to je jiná věc.) Podvody se přestěhovaly do oblasti spekulací s komoditami a cizími měnami, neboť tyto trhy nejsou v naší zemi regulovány vůbec. Proto pozor na zázračné recepty, jak zbohatnout investováním do zlata nebo do kontraktů na euro či dolar! Podvodníky na těchto trzích nehlídá a nestíhá v Česku nikdo. Zejména ne Česká národní banka.

 

K Vašemu názoru na nedokonalost kapitálového trhu se mohu připojit, přinejmenším částečně. Ne, trh nezpracovává informace ihned a dokonale, jak se píše v učebnicích. Burzy a finanční trh podléhají náladám, falešným informacím, dokonce i módním vlnám. Za dobu, po kterou pracuji v tomto oboru, jsem zažil sérii různých euforií a následných depresí, které mnohdy měly málo společného s fungováním reálné ekonomiky. Připomenu jen jeden opravdu kapitální omyl trhů: víru, že dluhopis Řecka či Irska Německa je stejně kvalitní jako dluhopis Německa, a to jen proto, že všechny tyto státy používají stejnou měnu a teoreticky by se měly řídit stejnými regulemi. Tato chybná víra převládala na trhu řadu let - hodně důkladné vyvrácení hypotézy efektivních trhů!

 

Na nedokonalosti kapitálových trhů se tedy také shodneme. Následuje otázka, co s tím?

 

Nabízí se atraktivní myšlenka. Kdo bude schopný sestavit výpočetní algoritmus, který bude určovat správné ceny na trhu, může se snadno stát miliardářem, pokud tento algoritmus aplikuje na finanční trhy. Někteří úspěšní investoři, například George Soros, skutečně věří, že něco alespoň vzdáleně podobného objevili a projevují proto překvapivě „socialistické“ názory. Jenomže ani Soros, ani nikdo jiný, neobjevil metodu, která by skutečně byla schopna řídit ekonomiku. Soros je možná génius svého druhu, ale tak daleko jeho schopnosti nesahají.

 

Píšete, že měnová i rozpočtová politika selhává. Ano, i to je pravda. U rozpočtové politiky se již před desetiletími ukázalo, že změny daní a výdajů nejsou schopny včas reagovat na výkyvy hospodářského cyklu. Výsledkem bylo doporučení politikům: neměňte daně příliš často, raději regulujte ekonomiku měnovou politikou, především změnami úrokových sazeb. A raději nechte měnovou politiku nezávislým centrálním bankéřům.

 

Nicméně v poslední době je zřejmé, že i monetární politika selhala. Ve své podstatě vedla jen k tomu, že vládní statistické úřady systematicky měnily metodiku, aby inflace vycházela „hezky“. A co se stalo? Všichni ti skvělí a vzdělaní centrální bankéři se nechali nachytat. Centrální banky na základě této „hezké“ nízké inflace nastavovaly nesmyslně nízké úrokové sazby. Proč? Protože centrální bankéři věřili, že exploze bankovních úvěrů nikterak nevadí, dokud inflace spotřebitelských cen zůstává nízká. Velký omyl.

 

Tak se stalo, že většina vyspělých zemí dlouhou dobu - minimálně od začátku 90. let - nafukovala bublinu dluhů, soukromých i státních. Trh žil dlouhodobě v bludech, ale tyto bludy byly vyprodukovány vládními statistickými úřady a centrálními bankami, což jsou fakticky rovněž státní instituce.

 

Šlo tedy spíše o selhání státních institucí; také trh selhal, ale až v druhé řadě. K tomu bych ještě dodal, že zmíněný trh státních dluhopisů je ze zákona deformován ve většině zemí tak, že jisté typy soukromých institucí (zejména banky, pojišťovny a penzijní fondy) mají ze zákona povinnost investovat nemalou část rezerv do státních dluhopisů. Stát má tedy ze zákona zajištěné odbytiště pro svůj dluh, což je obrovské a fatálně chybné pokřivení trhu!

 

Trh, sám o sobě nedokonalý, je tedy dále deformován fiskální politikou (která vesměs degeneruje ve zběsilé utrácení na dluh či neméně zběsilé zvyšování daní), měnovou politikou (pěchování nekrytých peněz do ekonomiky) a přehršlí nesmyslných regulací, z nichž povinný nákup státního dluhu soukromými subjekty je jen třešničkou na dortu.

 

Nyní se nabízí myšlenka: dokázal by ještě jeden úřad navíc, mocný úřad, který by rozhodoval o ziskovosti - prakticky o bytí a nebytí soukromých firem - dokázalo by takového středisko obrovské moci rozhodovat odborně správně, politicky nezávisle, a navíc s absencí korupce? Zůstala by tato moc nezneužita? Bylo by to možné, když ze zkušenosti víme, že prakticky jakákoli moc je zneužitelná a zneužívaná?

 

Když si to vše ještě jednou shrneme: trhy jsou nedokonalé, protože se skládají z nedokonalých a omylných lidských bytostí. Politici jsou rovněž nedokonalí, navíc voleni beztak nedokonalými voliči. Centrální bankéři jsou koneckonců také jen lidé, kteří jsou jmenováni zmíněnými politiky.

 

Je to mrzuté, ale přikláním se k názoru, že se budeme muset naučit žít s lidskou nedokonalostí. Souhlasím, není to absolutně perfektní závěr, ale na perfektně fungující regulační úřady prostě nevěřím.

 

S pozdravem,

 

Pavel Kohout

Finanční krize ve třinácti snadných krocích

Finanční krize ve třinácti snadných krocích

Konkrétní mechanika různých krizí se může zásadně lišit, jedno mají ale společné.

celý článek >>>

Ekonomická vzpomínka na první republiku

Ekonomická vzpomínka na první republiku

Zajímavým tématem je také otázka pozoruhodné ekonomické vyspělosti tehdejší Československé republiky ve srovnání s ostatními vyspělými evropskými zeměmi.

celý článek >>>

EU a její imperiální mentalita

EU a její imperiální mentalita

Nynější podoba Evropské unie je produktem mentality devatenáctého století. Tehdy se mělo za to, že to nejlepší pro kteroukoli větší zemi je vytvořit si impérium.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD