Co  kdyby  Británie  nevstoupila  do  první  světové  války?

3. 12. 2013

Dejme tomu, že v roce 1912 se ve Velké Británii konaly předčasné parlamentní volby, které dopadly poněkud nečekaně. Zvítězil názorový proud označovaný jako Little England. Přeložit označení jeho stoupenců (Little Englanders) do češtiny je poněkud obtížné, ale pokusme si představit slůvko „Čecháček“ transponované do anglických reálií.

London Parliament, foto Pavel Kohout

Zvítězil zkrátka názorový proud, který tvrdil, že nemá příliš cenu usilovat o kolonie, neboť jejich udržování stojí mnoho sil a jejich ekonomický přínos je stále více problematický; že Britské impérium přecenilo své schopnosti a že jeho velikost již nelze vojensky hájit; že Británie by se neměla míchat do sporů kontinentálních mocností, neboť staletí trvající evropské hrátky s posunováním státních hranic nikdy nevedly k ničemu dobrému a nikdy ani nepovedou. A že Británie by měla dbát na silné námořnictvo, svobodný obchod, stabilní měnu - a přát zbytku světa, aby žil šťastně a vyhýbal se malérům.

 

Tak se stalo, že když v létě 1914 vypukla na kontinentě světová válka, Velká Británie s lítostí pozorovala, jak se evropské národy navzájem vraždí, ale sama neměla pocit, že se musí rovněž zapojit do hry.

Když německá armáda zhruba o rok později triumfálně vstupovala do Paříže, Britové se ujišťovali, že jejich válečné námořnictvo je stále nejméně třikrát silnější než Kriegsmarine a že invaze nehrozí. A když pod německým vedením vznikl Evropský svaz (zvaný krátce Europaverbund), Brity zajímala hlavně smlouva o volném pohybu zboží a kapitálu. Kromě respektování dobře vyzbrojené britské neutrality, samozřejmě.

 

Pragmatičtí Němci dosáhli svého vysněného cíle: konečně směli vyvážet své zboží do celé dobyté Evropy - a nadto jim Britové, v rámci dobrých sousedských vztahů (a také v duchu hesla „otevřené dveře není třeba vyrážet“), nabídli volný obchod s celou koloniální říší, včetně velkého indického trhu a Afriky.

 

To byl nakonec hlavní strategický cíl války: otevřít německému exportu a kapitálu dveře do světa. Němci neměli v úmyslu někoho násilně poněmčovat. Věděli, že kdo bude chtít něco znamenat, naučí se německy sám a rád. Ačkoli většinu ostatních národů považovali za méněcennou rasu, stále šlo o potenciální zákazníky či zaměstnance, ke kterým stálo za to chovat se s tolerancí, byť poněkud nadřazenou. Mírové otevření britských kolonií v Africe německým přistěhovalcům znamenalo dostatečný „Lebensraum“, který nasytil německý expanzivní apetit na dlouhou dobu.

 

Během 20. let si kontinentální Evropa zvykala na své nové hlavní město: Berlín. Některé národy, například Češi, viděli v Evropském svazu naději, jak se konečně odpoutat od Vídně. Každý moderní český politik musel být proevropský a proberlínský; být naopak označen za „provídeňského“ bylo ošklivé stigma.

Rusko našlo cestu ke spolupráci s Německem velmi snadno. Ve vysoké ruské politice tradičně působila řada Němců. Durnovova doktrína pak hlásala, že Německo je přirozený spojenec Ruska.

 

Zkušený diplomat a politik Petr Nikolajevič Durnovo (1845-1915) razil názor, že mezinárodní zájmy obou zemí nejsou v konfliktu, ale doplňují se. Rusko potřebuje německý kapitál, zahraniční obchod a technické znalosti - Německo potřebuje ruské přírodní zdroje. Přitom není třeba se trápit územními spory, protože mezi Německem a Ruskem beztak neleží žádné důležité území. Přednosti Německa coby spojence zdaleka převyšují hodnotu ostatních spojenců carského impéria. A obě země navíc fungují na základě podobných hodnot: „Nelze zapomínat, že Rusko a Německo jsou představiteli konzervativního principu v civilizovaném světě, na rozdíl od principu demokratického,“ tvrdil Durnovo. A jeho následníci se tímto principem řídili.

 

Dvacátá léta byla ve znamení vzestupu moci obou velkých zemí. Politicky konzervativní, avšak ekonomicky liberální podmínky umožnily mocný hospodářský růst. Rusko se začalo modernizovat a dokonce uspořádalo i první relativně svobodné parlamentní volby. Císař i car mohli být spokojeni. Oba vladaři věděli, že sytý a zaměstnaný lid se nebouří.

 

V roce 1924 umírá ve švýcarském exilu Vladimír Iljič Uljanov známý též jako Lenin. Je pohřben bez valného zájmu veřejnosti. Ta se nezajímá ani o ideje komunismu, pseudonáboženské víry založené na obskurní Hegelově filosofii obohacené o špatně pochopeného anglického ekonoma Davida Ricarda. Komunismus hlásá, že kapitalismus povede ke všeobecnému hospodářskému úpadku, ale lidé vidí pravý opak: plnou zaměstnanost a růst životní úrovně všech vrstev. Ale málokdo vůbec ví, že nějaký komunismus vůbec existuje.

Vše se zdá být v tak dobrém pořádku, jako kdyby to ani nebyla pravda. A přece ve zdánlivě zcela spokojené Evropě roste nebezpečný nádor. A další nebezpečí se formuje v jiné části světa.

 

Čína svrhla tisíce let trvající císařství v roce 1911. Dlouho si nemohla zvyknout na své nové uspořádání a novou podobu. Čerstvě zavedená republika trpěla korupcí a notoricky špatnou správou. Výsledkem byla nová revoluce. A ta přinesla zásadní změnu.

 

Nová vláda Národního sjednocení, hnutí známého jako Kuomintang, se inspirovala příkladem Japonska 19. století. Podobně jako Japonci o několik desítek let dříve, také Číňané se rychle učili nejnovějším západním poznatkům, ať už šlo o strojírenství, elektrotechniku, stavbu ponorek, anebo o školství, vojenství, soudnictví a státní správu.

 

Počínaje rokem 1945 - který se do dějin zapsal především jako rok definitivního vítězství Kuomintangu nad opozicí - zavádí Čína průmysl podle vzoru Británie a Německa zároveň se státní správou podle vzoru Ruska a rovněž Německa. Kombinace technické vyspělosti, ekonomické svobody a politického konzervatismu s jistými prvky omezené a shora regulované demokracie Číňanům vyhovuje: nikdy nežili v lepším systému. Mají své vůdce, jejichž obrázky zdobí domácí oltáříky, a navíc i takovou míru svobody, o jaké v historii ani nesnili. Nemluvě o růstu životní úrovně.

V roce 1955 Evropský svaz slaví čtyřicet let míru. Svět je rozdělen na tři velké mocenské bloky: britsko-americký, rusko-německý - a na Čínu, novou kapitalistickou velmoc a dílnu světa, která je blokem sama o sobě.

 

Nicméně dlouhá éra bez válek (s výjimkou drobných konfliktů v Katalánsku, v Irsku nebo na Balkáně) skrývá hrozbu. Hrozbu, jejíž velikost roste v čase.

 

Rychle industrializovaná Čína touží po vzestupu životní úrovně na západní standard. Západ jí však klade překážky v podobě obchodních bariér. Také Japonsko se cítí být poněkud odstrkováno: vyvinuli jsme takové úsilí, abychom se Západu podobali, ale on nás stále nechce akceptovat jako rovnocenné partnery: jaká nespravedlnost.

Roku 1958 Čína a Japonsko uzavírají vojenský pakt společně s Koreou a několika dalšími asijskými státy, které mají se Západem nevyřízené účty. Oba státy investují velké částky do zbrojení. Vědí, že Západ mohou porazit jen zcela novou strategií. Proto se Japonsko soustřeďuje na výzkum v oblasti jaderného štěpení. Čínský profesor Ťien-Süe Šen zase v odlehlých pouštích Vnitřního Mongolska vede laboratoř raketového pohonu.

 

Mezitím v Evropě roste napětí v ekonomické oblasti. Nová měna, kterou v roce 1940 zavedl Europaverbund na celém svém území, totiž svědčí jen určitým oblastem. Daří se Německu, Rakousku, Belgii, Nizozemsku a Skandinávii. Nedaří se Uhrám, Francii, Španělsku, Portugalsku a Řecku. První zatěžkávací zkouška přišla již začátkem 50. let, kdy Řecko zaznamenalo platební neschopnost a Uhry společně se Španělskem prošly těžkou bankovní krizí.

 

Němci všechny tyto nepříjemnosti zaplatí. Europaverbund je pro ně natolik cenným projektem, že se vyplatí uhradit nutné náklady na údržbu. Tak si to alespoň Berlín zpočátku představuje.

Postupem času je však stále více zřejmé, že zdánlivě jednorázové náklady na vypořádání mimořádných situací se mění v trvalé a velmi nákladné dotační toky pro celé velké státy. Němci jsou roztrpčeni z rostoucích nákladů. Proto naléhají na ostatní členy Europaverbundu, aby sdíleli tyto náklady.

 

Tato snaha sice zabraňuje nejhoršímu - pádu evropských bank a tím i celé ekonomiky - ale nedokáže vyrovnat odlišnou hospodářskou výkonnost jednotlivých zemí Evropského svazu. Nefunguje ani zavedení jednotného evropského rozpočtu. Roste nespokojenost. Katalánci například tvrdí, že nebudou dotovat Madrid a Berlín zároveň. Plánují vyhlásit referendum o samostatnosti. Češi tvrdí totéž o Vídni a Berlínu a také oni uvažují o samostatnosti. Ale ani Němci nejsou spokojeni, neboť vůdčí národ kontinentu platí také zdaleka nejvyšší daně.

V roce 1967 propuká v dlouhodobě zbídačelém Řecku občanská válka. Německé císařství posílá armádu, aby vzpouru uklidnila. Operace v hornatém terénu trvají dlouho a vyžadují si velké ztráty. Oslabení mocenského centra využívají Uhři a Katalánci. Ukazuje se, že po svobodě touží mnohem více evropských národů, než se zdálo na první pohled. Povstání vyhlašují i Poláci v ruské Varšavě. Po jistém váhání i Češi na severu Rakouského císařství a Chorvati na jejím jihu.

 

Berlín vyhlašuje výjimečný stav a mobilizuje armádu: svazovou i svoji vlastní. Jenže svazová armáda trpí nízkou bojeschopností vzhledem k národnostní nejednotě. Uherští vojáci sabotují operace ve vlastní zemi, a tak dále. Češi dokonce vytvoří vlastní legie, které bojují proti svým krajanům ve svazové armádě. Německá armáda nestačí, neboť Němci se příliš spoléhali na svoji ekonomickou sílu a opomíjeli budovat ozbrojené síly.

 

Nakonec vláda Evropského svazu invokuje smlouvu o vzájemné pomoci s Ruskem. Ruské jednotky pacifikují vzpouru v Uhrách. Záhy vstupují i na území Českého království a v srpnu 1968 obsazují Prahu. Občanské válce mezi Evropany se podaří zabránit. Češi, Katalánci ani Uhři nevystupují z Europaverbundu, ale následuje období rozvratu a oslabení - politického i ekonomického.

V této situaci, v roce 1970, na rusko-čínské hranici vzplane zprvu drobný pohraniční konflikt. Čínsko-japonská aliance jej záměrně eskaluje, až do skutečné regulérní bitvy. Nepřipravená ruská armáda je překvapena u Chalchyn-Golu a ustupuje na západ pod údery čínských a japonských vojsk, která se na podmínky boje v poušti a v tajze připravovala dlouhá léta.

 

Rusům se podaří mobilizovat a po několika měsících jsou schopni úder z východu zastavit za cenu obrovských obětí. Tou dobou ovšem Čína vlastní rozsáhlý arzenál jaderných zbraní se silnými nosiči. Atomový hřib nad Novosibirskem Rusy překvapí, ale neochladí jejich odhodlání úplně. Zničení Arzamasu již přiměje Rusy k ochotě uvažovat o jednání, ale teprve atomová zkáza Kyjeva je přesvědčí, že jakýkoli odpor je zbytečný.

Píše se rok 1971. Rusko se půltisíciletí dostává opět pod asijskou nadvládu. Kde skončila mongolská nadvláda, pokračuje Mao Ce Tung, šéf Kuomintangu. Krutý, cílevědomý a naprosto bezskrupulózní Mao dobývá Rusko. V roce 1973 stojí na východní hranici Europaverbundu ozbrojen atomovými hlavicemi. Evropané mají nanejvýše tanky, rychlopalné kanóny a trysková letadla, která jsou ovšem jen v experimentální fázi vývoje.

 

V roce 1914, sto let od vypuknutí Války za sjednocení Evropy (jak tato válka vstoupila do kontinentálních učebnic dějin) je evropský kontinent stále politicky sjednocen. Jeho hlavním městem stále zůstává Berlín, avšak veškerá zásadní rozhodnutí se dělají v Pekingu. Britové a Američané stále zůstávají nezávislí, neboť s velkým nasazením sil se jim podařilo vyrobit vlastní jaderné zbraně a rakety. Svět je ve fázi studené války a bez naděje na její brzké a mírové ukončení.

Poznámka číslo 1.

 

Mohly se světové dějin vskutku ubírat tímto směrem? Možná ano. Strategickým cílem Německa v první světové válce vskutku bylo něco na způsob založení EU. Němci tehdy nechtěli vyvražďovat jiné národy. Jejich úspěch by přirozeně znamenal, že druhá světová válka by se nekonala a hlavně, že v Rusku nezvítězí komunistická revoluce. Tím pádem by komunismus (či reálný socialismus) nebyl zaveden v žádné části světa. Čínu by nebyla potkala „kulturní revoluce“, hladomor, ani totální devastace ekonomiky. Její hospodářský vzestup by se odehrál o mnoho desítek let dříve. A tak dále.

Anebo by vše bylo úplně jinak. Kdybyste člověku z roku 1912 vyprávěl průběh dějin během následujícího století, nevěřil by. Tedy, alespoň si to myslím.

 

Poznámka číslo 2.

 

Petr Nikolajevič Durnovo byl reálně žijící významnou osobností své doby. Jen náhoda tomu chtěla, že Rusko a Německo se ocitly na opačných stranách vojenského konfliktu během obou světových válek.

Rovněž profesor Ťien-Süe Šen byl skutečnou postavou.

Závody tlučhubů

Závody tlučhubů

Krajské volby jsou závody tlučhubů, takže není divu, že při mizerné účasti zpravidla vítězí ti, kdo slibují více.

celý článek >>>

Parlament zasedá, bojte se

Parlament zasedá, bojte se

Jak asi funguje česká sněmovna? Funguje tak, že je složena převážně z lidí odtržených od reálného světa.

celý článek >>>

Máme vyměnit korunu za euro?

Máme vyměnit korunu za euro?

Kde by dnes byla česká ekonomika, kdybychom byli přijali euro již před deseti lety?

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD