Daně  a  schodek:  optimální  kompromis

18. 10. 2012

Každý, kdo se zajímá o šerm, dostane začátkem výuky jednu radu: „Buďte nepředvídatelní. Buďte neustále v pohybu. Žádný pravidelný rytmus, aby soupeř nemohl odhadnout vaše úmysly. Útočte nečekaně, využijte momentu překvapení.“

 

Každý, kdo hodnotí ekonomické výsledky vlády, musí konstatovat: ano, zdatní šermíři. Soupeř, česká ekonomika, prohrává. V polovině října podnikatelé ještě nevědí, jakou daň z přidané hodnoty budou platit příští rok. Kdy se to dozví? To bude moment překvapení.

Který kohout uháhnout? foto Pavel Kohout

Řadu měsíců již ekonomové probírají, proč si vlastně česká ekonomika nevede právě skvěle. Podle odhadů časopisu The Economist má česká ekonomika letos poklesnout o 0,3 procenta. To je nejhorší výsledek v celém regionu střední Evropy, od Švýcarska po Polsko.

 

Proč? Vysvětlením je nálada mezi veřejností. Spotřebitelé i podnikatelé jsou ostražití jako kolonie surikat ohrožená hyenou. „Mám investovat do rozšíření výroby? Ale nemám tušení, jaké budou daně a vůbec netuším, jestli mi vyjde podnikatelský plán!“ - „Mám si koupit nové auto? Ale co když přijdu o práci a budu ho muset prodat pod cenou?“ - „Mám si vzít hypotéku na dům? Ale co když mi vláda napaří takovou daň z nemovitosti, že nebudu mít na živobytí?“

 

Základním předpokladem zdravé ekonomiky je předvídatelnost chování institucí. Hospodářský cyklus je sám o sobě dost nevyzpytatelný. V dobách zvýšené nejistoty by lidé měli mít alespoň oporu ve vědomí, že stát nebude provádět dramatické manévry v oblasti daní a regulací. Ale co se děje v praxi? Vláda kvedlá daňovými sazbami jako nezkušený jezdec řadicí pákou na Rallye Šumava. (Ve skutečnosti se nezkušený jezdec nemůže dostat na podobnou soutěž vzhledem k limitům na výkonnostní třídy.)

 

Toto kvedlání nijak nepomáhá plynulosti ekonomického vývoje. Co by vláda měla dělat ohledně daní? Nic. Nechat sazby beze změny až do příštích voleb. Nanejvýše se pokorně se omluvit za škody způsobené svojí zbrklostí a slíbit, že podobné prohřešky se už nebudou opakovat. Daně vskutku nejsou řadicí páka.

 

Ale co vládní závazek snížit schodek státního rozpočtu pod tři procenta HDP do roku 2013? Je rozumné jej obětovat? Odpovězme nejprve nepřímo, slovy ministra financí:

 

„Každý den se setkávám s argumentem o nevhodnosti zvyšování daní v době krize. Musíme se však podívat pravdě do tváře. Nenacházíme se totiž v době běžného cyklického výkyvu ekonomiky, ale v době strukturální krize nevídaných rozměrů. Desítky let vlády v Evropě přifukovaly životní úroveň na dluh a domácnosti se závazků nebály. Růst na dluh však není možný donekonečna.“

 

Ministr má plnou pravdu ohledně strukturální krize nebývalých rozměrů. Má částečnou pravdu, pokud jde o její příčiny. Abychom věděli celou pravdu, musíme odpovědět na doplňující otázku: proč se vlády zadlužovaly?

 

Protože měly příliš vysoké výdaje. Tam je chyba. Nikoli v příjmech. Daňové a jiné příjmy evropských států, včetně České republiky, jsou již na vrcholu svých možností. Zvyšovat již není kam. Jakýkoli další růst daňové zátěže udusí růst a zaměstnanost, což se děje například v Řecku, v Portugalsku a v Itálii. Francie a Belgie sledují stejnou cestu.

 

Jediná možnost je snižovat výdaje. Jakmile zazní tento závěr, levice začne ihned vykřikovat cosi o Somálsku. Dobrá. Podle údajů OECD, průměr všeobecných vládních výdajů za léta 2008-2010 pro Českou republiku činil 44,67 procenta HDP. Kdyby se nám podařilo snížit výdaje na úroveň Kanady nebo Nového Zélandu, ušetřili bychom 2,1 procenta HDP ročně. Snížení výdajů na úroveň Estonska (41,7 % HDP) by ušetřilo českému státu tři procenta ročně.

 

Kdyby se vláda snažila ještě o kousek více a stáhla by veřejné údaje na úroveň Lucemburska (40,1 procenta HDP), mohli bychom mít přebytkový rozpočet rok co rok. Austrálie vydává dokonce o deset procentních bodů méně a rovněž nelze tvrdit, že jde o zbídačelý stát na úrovni Somálska.

 

Pokud by se nám podařilo zredukovat veřejné výdaje na úroveň Švýcarska (33,2 procenta HDP), mohli bychom mít prosperující ekonomiku, vysokou zaměstnanost a úplně jinou pozici v Evropě.

 

Můžeme dosáhnout kompromisu, který zahrnuje nízké daně, prosperující soukromý sektor i vyrovnané rozpočty. Kanada, Nový Zéland, Estonsko, Lucembursko, Austrálie i Švýcarsko mají podstatně nižší státní dluh než Česká republika.

 

Mohli bychom mít i bohatý stát, neboť nižší sazby vybírané z prosperujících podniků a bohatých jednotlivců přinesou více než vydřidušské sazby extrahované z vyděšených nuzáků. To by ovšem chtělo trochu jiný přístup. Pohlédnout pravdě do tváře, především. Připustit si, že zvyšovat daně na počátku strukturální krize nebývalých rozměrů je ještě větší pošetilost než zvyšovat daně během recese.

Pavel Kohout, Lidové noviny

<< zpět

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD