Dilema  pravicového  voliče

12. 3. 2013

Zatímco levicoví voliči mají problém, jakou stranu si vybrat mezi řadou alternativ, pravicoví si kladou zoufalou otázku, koho vlastně mají volit. Ale než přikročím k pokusu o odpověď, nejprve pár slov k otázce, co to vlastně je pravice. A kdo je to vůbec pravičák.

Pohled na Prahu z Kramářovy vily. foto Pavel Kohout

Kdo je levičák, je poměrně jasné a zřejmé. Levičák je obecně stoupenec silného státu, jehož úkolem má být poroučet, zakazovat, regulovat a řídit lidské životy pomocí široké palety nástrojů. Jde především o daně a veřejné výdaje, o tuny nejrozmanitějších zákonů dirigujících nejrůznější detaily lidské činnosti a o vyhlášky a předpisy na ně navazující. Žijeme v levicové době, neboť nikdy v mírové historii lidstva nebyly daně tak vysoké, jaké jsou nyní v rámci západního světa. Pro veřejné výdaje to platí jakbysmet. Pro počet a obsahový záběr zákonů a vyhlášek rovněž.

 

Levičák má pocit, že je majitelem vyšší pravdy a že je povolán nějakou vyšší mocí řídit životy jiných. Opakem tohoto přístupu by měla být pravice. Jejími hodnotami by měly být individuální svobody, nízké daně, samostatnost občanů, podnikavost, absence rasismu a tolerance vůči různým myšlenkám a životním stylům. Já pán, ty pán. Žít a nechat žít. Nicméně tyto hodnoty jsou typické pouze pro část pravice. (Proto používám podmiňovací způsob.)

 

Kdysi mi jeden Američan vysvětloval: nikdy o sobě neříkej, že jsi pravičák. Pravice, to znamená Pinochet. A neříkej ani, že jsi liberál, to je americký výraz pro socialistu. Pokud o sobě budeš tvrdit, že jsi konzervativec, znamená to, že jsi pro povinné modlitby ve školách, zákaz výzkumu kmenových buněk a pro celou řadu dalších příkazů a zákazů, které jsou obvykle motivované náboženstvím.

Tím se dostáváme ke dvěma proudům pravicového myšlení. První bychom mohli nazvat klasickým liberalismem. Soustřeďuje se hlavně na ekonomické svobody: rozumné daně, svobodný obchod, absence překážek pro podnikání. Stát plní pouze základní úkoly: zajišťuje bezpečnost a spravedlnost. Do ekonomických záležitostí se vměšuje minimálně.

 

Klasický liberalismus - aniž by tento termín byl tehdy znám - býval praktikován v renesančních italských státech; proto byly také tak bohaté. Zapustil kořeny v Holandsku a odtud se dostal do Anglie a Skandinávie. Britové jej exportovali do svých severoamerických kolonií. V Prusku jej zavedl král Bedřich, který nezískal přízvisko „Veliký“ jen tak pro nic za nic. Na našem území jej v podobě poněkud umírněné zavedli Habsburkové v 19. století, díky čemuž se České království a Markrabství moravské staly prosperujícími ekonomikami. (Šlo by to ovšem i bez nich, neboť i Češi měli své klasické liberály. Mezi nejvýznamnější patřil Karel Havlíček Borovský, o němž se málo ví, že se hodně věnoval i ekonomickým otázkám.)

 

Klasický liberalismus se věnuje obchodu. Ignoruje otázky náboženské, rasové, rodové a podobné. Ignoruje tudíž i předsudky zmíněného druhu. Host jako host, aťsi je třeba Turek, hlavně když zaplatí. Kdyby státům vládli lidé s ideologií hostinského Palivce, bylo by méně válek, genocid a honů na čarodějnice. Když se kdysi církev pokoušela zavést protižidovská opatření v Janovské republice, narazila na odpor: církev je možná svatá, ale obchod má přednost a my nedopustíme, aby se našim váženým židovským spoluobčanům stalo něco zlého.

 

Klasický liberalismus si velice dobře rozuměl s osvícenstvím, se kterým naopak měl velké problémy druhý proud pravicového myšlení: konzervatismus. Konzervativci, jak název napovídá, kladou důraz na zachování tradičních pořádků. Šlechta a její privilegia; církev a její výsadní postavení ve společnosti; stát a jeho symboly, armáda, úřednictvo, hierarchie společenských tříd.

 

Konzervatismus má i své přednosti. Ve srovnání s hrůzami francouzské revoluce vyniká politická stabilita tehdejší Británie, kde kromě klasického liberalismu by přítomný i silný konzervativní prvek. O zhruba 150 let později, v hitlerovském Německu, to byli právě konzervativci, kteří tvořili tichou opozici vůči režimu. Po válce se pak stali jednou z vůdčích sil Spolkové republiky. Bez konzervativce Konrada Adenauera by se poválečné Německo nestalo tím, čím je dnes.

 

Konzervatismus může být slučitelný s klasickým liberalismem. Britská konzervativní premiérka Margaret Thatcherová byla mnohem více liberální než konzervativní. Ani Konzervativní strana sama nenaplňuje svůj název úplně doslova.

 

Konzervatismus může však mít i jednoznačně antiliberální povahu. Španělský diktátor Francisco Franco byl ukázkovým konzervativcem, který vzýval církev, armádu a vlast, avšak po hospodářské stránce byl velmi neliberální: vysoká cla, regulované ceny, byrokracie, nic z toho nepatří do rejstříku klasické liberální pravice. Jeho portugalský kolega Antonio Salazar byl obdobným případem.

 

V jihoamerickém prostředí se pod termínem „pravice“ obvykle rozumí politická reprezentace velkostatkářů, armády, úředníků a pochopitelně opět církve. Pochopitelně, do této skupiny patří i výše zmíněný Pinochet. Mnohdy proklínaný, někdy chválený: jeho ekonomická politika byla sice úspěšná, může ale vyvážit 3200 zavražděných a téměř čtyřicet tisíc ilegálně unesených a mučených?

 

Dobrá. Pinochet, Franco, Thatcherová i Adenauer patří historii. Co teď? Koho má volit český pravicový volič?

 

ODS se dokázala důkladně znemožnit zvyšováním daní podle diktátu Miroslava Kalouska. Její voliči mají pocit, že jsou zrazeni a opuštěni. (Oprávněný pocit.) K dovršení všeho neštěstí se Kalouskovi podařilo vsugerovat části voličstva ODS, že zvyšování daní je „zodpovědné“ a že velkorysé dary církvi bez seznamu restituovaného majetku představují tu pravou, autentickou, pravicovou konzervativní politiku. O naprosto submisivní politice vůči Bruselu ani nemluvě: vše, co Evropská komise chce, je předem schváleno bez diskuse. Ach. Kde zůstal konzervativní důraz na národní nezávislost?

Co má tedy pravicový volič dělat? Klerikálně-socialisticko-probruselská TOP 09 nepřipadá v úvahu ani ve snu. ODS je proudem vláčená loď bez kompasu, jejíž posádka ani neví, kam pluje.

 

Nebudu zde agitovat pro nějakou konkrétní stranu. Pouze konstatuji, že v příštích parlamentních volbách budu volit:

 

· ekonomicky liberální stranu, žádné socialistické konzervativce;

 

· pouze takovou stranu, která bude mít v programu přímou volbu poslanců. Nechci totiž už volit žádné kandidátní listiny: chci volit jmenovitě svého poslance. Jako v Senátu, jako v prezidentských volbách.

 

Dilema vyřešeno. A ať mi nikdo neříká, že alespoň jedna taková strana (případně hnutí) se nenajde.

Průvodce levicového voliče

Průvodce levicového voliče

Tento článek má sloužit jako stručný atlas a rozhodovací pomůcka pro levicové voliče. Tedy, pokud si nechají poradit. Ostatním může být jen pro pobavení.

celý článek >>>

O Klausovi a nesamozřejmosti dějin

O Klausovi a nesamozřejmosti dějin

Kdyby se dějiny vyvíjely jen nepatrně jinak, Severní Amerika by dnes mluvila čínsky a angličtina by byla jen exotickým jazykem malého bezvýznamného ostrova.

celý článek >>>

Má země, tak krásná a ztracená...

Má země, tak krásná a ztracená...

Dostal jsem mail od jedné čtenářky, který na mě hluboce zapůsobil. Autor původního textu mi není znám. Lidé si jej posílají po internetu, a tak se dostal i ke mě. Domnívám se, že jej nemusím nijak komentovat.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD