Ekonomie:  nic  pro  gentlemany

17. 9. 2015

Ekonom Paul Krugman a historik Niall Ferguson jsou nepochybně originální, tvořiví myslitelé s výrazným intelektem. Jistě patří mezi nejvlivnější intelektuály naší doby. Člověk by si myslel, že takové osobnosti musejí mít i výjimečný smysl pro chápání odlišných názorů a maximální míru tolerance. Leč není tomu tak. Krugman a Ferguson spolu vedou dlouholetý, velmi drsný a poněkud hořký intelektuální spor. Tento spor by mohl symbolizovat rozdělení západní civilizace. A co horšího: spor se dostal z roviny intelektuální do úrovně osobní. Ale to není důvod, proč jej ignorovat. Tento spor se týká nás všech.

Na křídlech fantazie

Když Paul Krugman byl v období dospívání, četl sci-fi trilogii Nadace (Foundation) od Isaaka Asimova. Uchvátila jej. „Vyrůstal jsem s touhou být jako Hari Seldon, použít svoji znalost matematiky popisující lidské chování k záchraně civilizace.“

 

Pro nezasvěcené: Hari Seldon je fiktivní postava vědce, který objeví matematické zákony popisující dynamiku společnosti. Vypočítá, že konec civilizace se blíží a nastane 30 000 let temna, válek a hospodářského úpadku. Podaří se mu však na opuštěné planetě založit základnu (Foundation-tento termín byl do české verze knihy chybně přeložen jako Nadace), jejímž úkolem je zachránit výdobytky civilizace a obnovit ji, až přijde čas.

 

Kdyby Krugman měl literární ambice, možná by mohl na Asimovovu trilogii navázat. Ale měl jiné priority: o čem četl ve fantastické literatuře, chtěl alespoň částečně uskutečnit. Inspirován Nadací šel studovat ekonomii, vědu, která má k fiktivní „psychohistorii“ relativně nejblíže. (Ano, je to skutečný příběh, který potvrzuje sám Krugman.)

 

Dnes je Paul Krugman je světově proslulý ekonom, autor více než dvaceti knih, stovek odborných článků a autor inovativní teorie mezinárodního obchodu, za niž by oceněn Nobelovou pamětní cenou za ekonomickou vědu. Krugmanova teorie je uznávána jako platné rozšíření klasické Smithovy a Ricardovy teorie. Dokáže například vysvětlit (pomocí úspor z rozsahu a síťových efektů) proč právě česká ekonomika tolik vyniká v automobilovém průmyslu. Anebo proč Finsko má v posledních letech potíže s exportem.

Niall Ferguson je světově uznávaný britský historik, profesor Harvardovy univerzity. Nemá ve zvyku hovořit o svých oblíbených knihách z období dospívání, ale je možné, že i on měl rád fantastickou literaturu. Vždy měl totiž slabost pro alternativní (kontrafaktuální) dějiny, což je disciplína, kterou historikové tradičně opovrhovali. Otázka „co by bylo, kdyby se určitá historická událost odehrála jinak“ nepatřila do akademického prostředí.

 

Ferguson ji ovšem považuje za nevyhnutelnou, pokud historik nemá dějiny jen popisovat, ale analyzovat. Příklad: Fergusonova interpretace první světové války. Možná nebudí univerzální souhlas, ale všichni se shodnou na originalitě výkladu. Stručně: my, Britové, jsme vůbec neměli zasahovat do Velké války. Měli jsme nechat kontinentální spory kontinentu samotnému. Němci by vyhráli a založili by Evropskou unii o několik desítek let dříve, bez druhé světové a bez holokaustu. Britské impérium by ušetřilo milion životů, a Británie samotná by neměla státní dluh převyšující 160 procent HDP. Všichni by na tom byli lépe!

 

V odborném světě je Ferguson uznáván pro originalitu svého výkladu historie a pro své znalosti financí, které nejsou v oboru běžné. Jeho monografie o rodu Rothschildů je považována za nepřekonatelnou. Ekonomové uznávají Fergusona jako jednoho z mála historiků, kteří opravdu rozumějí finančnímu a hospodářskému mechanismu a jeho vlivu na světové dění. Laická veřejnost zná Fergusona díky jeho četným populárním knihám, z nichž mnohé vyšly i v češtině. Včetně titulu Nešťastná válka, který pojednává o první světové.

Oxford, foto Pavel Kohout

Oxford, foto Pavel Kohout

Snílek versus imperialista

Paul Krugman má ale i svoji druhou tvář, tak trochu jako pan Jekyll a pan Hyde. Zatímco v akademické sféře je ztělesněním serióznosti, na stránkách deníku The New York Times (a ještě více na internetu) se mění v zaujatého, pichlavého a jedovatého propagandistu. Krugman je odmalička liberál (pozor: toto slovo označuje v americkém prostředí socialistu) a je na to hrdý. Jednu ze svých knih nazval The Conscience of a Liberal, česky Svědomí socialisty. Stejný titul má i jeho novinový sloupek.

 

Krugmanovy ekonomické názory (vynecháme-li teorii mezinárodního obchodu, kde je originální) jsou celkově spíše konvenční. Jeho myšlenkovým zdrojem je John Maynard Keynes, respektive to, co z Keynese udělaly generace jeho následníků. Stručně řečeno: vláda se musí starat o vyrovnaný hospodářský růst a zaměstnanost. Učiní tak nejlépe pomocí zvýšených vládních výdajů, neboť-jak ví každý student po prvním semestru-výdajový multiplikátor je vyšší než daňový. Tedy je lepší zvyšovat výdaje než snižovat daně. (Je zajímavé, že zatím žádný významný ekonom neupozornil na nenápadnou, ale podstatnou chybu při odvození obou multiplikátorů, které se dopustili Keynesovi následníci. Všichni zřejmě pokládají tradiční učebnice za svaté knihy. Ale to je jiný příběh.)

 

Krugman je pochopitelně velmi kritický vůči politice rozpočtových úspor. Nikdy nekritizuje vlády kvůli vysokým daním, vždy jen kvůli nízkým rozpočtovým výdajům. (Zde je rovněž zajímavé, proč tak málo ekonomů upozorňuje na jediný a zřejmý důvod, proč se výdajové škrty vlastně dělají: protože před úsporami byla dlouhá léta či desetiletí nadměrných výdajů. Ale to již Krugman nevidí nebo spíše nechce vidět.)

Po odborné stránce Krugman musel hodně slevit ze svých mladistvých snů o psychohistorii, která dokáže předpovědět vývoj společnosti na tisíce let dopředu. V roce 2008 musel spolknout hořkou pilulku. Ani on sám, ani nikdo z jeho kolegů nedokázali předpovídat krizi, která přišla. Co horšího: pokud ji některý ekonom přece jen předpovídal, byla to jiná krize, která měla být způsoben jiným mechanismem. Ekonomická věda selhala absolutně a na celé čáře. A jak se s tím psychologicky vypořádal Paul Krugman?

 

V duchu hesla „vždy se dívej na svět z té lepší stránky“. Několik let po krizi psal o modelu IS-LM (tradiční učebnicový model v duchu Keynesovy tradice) takto:

 

„Ekonomové, kteří vzali tento model vážně dejme tomu v roce 2009, byli terčem posměchu, neboť jejich tvrzení šla proti intuici. [Šlo o spor, zda velké rozpočtové deficity v USA a v Británii způsobí či nezpůsobí vysokou inflaci. ] Ale jejich předpovědi vyšly. Tedy ano, je možné, aby sociální věda měla sílu předpovídat události a aby možná vedla k lepší budoucnosti.

 

Zajisté je velký rozdíl mezi schopností předpovídat víceméně správně úrokové sazby ve střednědobém horizontu a mezi predikcí civilizačního vývoje na stovky let do budoucnosti. Asimovova psychohistorie evidentně integruje ekonomii s politologií a sociologií, což jsou mnohem obtížnější disciplíny. Ekonomie koneckonců pojednává převážně o lakomství, zatímco jiné sociální vědy musejí řešit mnohem složitější emoce. Existují skvěíl a moudří politologové a sociologové, ale jejich disciplíny ještě nedosáhly jistého minimálního stupně intelektuální integrace, který umožňuje provozovat ekonomii alespoň někdy na úrovni možná podobné velmi ranému stádiu psychohistorie Hari Seldona.“

To je typický Krugman: romantický fantasta snící o prosperující budoucnosti, kdy světové hospodářství bude řízeno centrální institucí s využitím geniálních matematicko-ekonomických metod. Než tohoto kýženého cíle bude dosaženo, je třeba stimulovat ekonomiku prostřednictvím rozpočtových deficitů a nízkých úrokových sazeb. Slabá náhražka za psychohistorii, ale aspoň něco. A protivníky, kteří pošetile hodlají vzdorovat dějinné nutnosti, je třeba řádně rozcupovat. Alespoň na stránkách The New York Times.

V tomto směru se stěží najde odlišnější osobnost než Niall Ferguson. Nikdy neměl sebemenší sympatie k socialismu. Je autorem publikace o britském impériu (rovněž vyšla česky), v níž zcela proti dnes převládajícímu duchu politické korektnosti nachází na imperiální minulosti řadu kladných stránek. Jako většina historiků dává přednost faktům, na matematické modely si nepotrpí. Ani stopa po ambici předvídat budoucnost na stovky let dopředu.

 

Ze všech podobností i rozdílů je zřejmé, že Krugman a Ferguson se musejí navzájem nesnášet. A opravdu. Fergusonova pozice jeho vlastními slovy:

„Nejsem ekonom. Jsem ekonomický historik. Ekonom se snaží zjednodušit svět do matematických modelů-v Krugmanově případě vybudovaných na základech, které položil John Maynard Keynes. Ale z hlediska historika, který má průpravu studovat svět, jaký skutečně je, ekonomův model se dvěma osami a dvěma protínajícími se hladkými křivkami je nepřípustným zjednodušením. Historikův svět je složitý systém plný nelineárních vztahů, zpětných vazeb a zlomových bodů. Je zde více chaosu než jednoduchých příčinných souvislostí. Více nejistoty než vypočitatelného rizika.“

Tohle si gentlemani neříkají

Vzájemná nevraživost začala v roce 2009, kdy Ferguson vyjádřil názor, že americký rozpočtový deficit bude mít za následek růst úrokových sazeb. Ferguson se tehdy mýlil, což Krugman neváhal mnohokrát triumfálně opakovat. Kromě toho označil Fergusona za pozéra, který se neobtěžuje pochopit základní ekonomické zákonitosti.

 

Ferguson odpověděl sérií článků, v nichž rozebral různé Krugmanovy předpovědi z minulosti a usvědčil jej z řady omylů. Například v říjnu 2010 Krugman předpovídal, že „nejpravděpodobnější odhad ohledně britské ekonomiky je, že v roce 2011 bude vypadat jako v roce 1931 [v době krize], anebo Spojené státy v roce 1937 [kdy se Velká deprese vrátila], anebo jako Japonsko v roce 1997 [podobný případ]. Jinými slovy, předčasná úsporná opatření povedou k návratu ekonomického poklesu“.

 

V květnu 2012 Krugman předpovídal, že „rozhodnutí Cameronovy vlády pokračovat v předčasných úsporných opatřeních se stává historickou a politickou katastrofou.“

 

Ve skutečnosti se žádná katastrofa nestala, což Ferguson neváhal s chutí a opakovaně zdůraznit. Konstatoval, že Krugmanovy znalosti britské ekonomiky nepřesahují úroveň průměrného turisty a navrch přidal poznámku:

 

„Jeho neschopnost debatovat o problému bez urážek oponenta může znamenat hlubokou nejistotu, která může být důsledkem nějakého traumatu z dětství.“

 

Nato Krugman v jednom ze svých sloupků konstatoval, že když někoho označí za prolhaného idiota (a mendacious idiot), pak se skutečně jedná o prolhaného idiota.

 

A i když spor v poslední době pomalu slábne, hlavně z Fergusonovy strany, Krugman si stačil vychovat řadu nástupců. Dean Baker, Josh Barro, Brad DeLong, Matthew O’Brien, Noah Smith, Matthew Yglesias nebo Justin Wolfers občas neváhají sáhnout po ostřejším slůvku, když jde o označení oponentů a jejich názorů: cockroach (šváb), delusional (bludný), derp (blb), dope (blb), fool (blázen), knave (hajzlík), whiner (ufňukánek), případně inane (nejapný).

 

Těžko říci, co by na toto moderní rozšíření ekonomické terminologie řekl Keynes. Ať už jeho teorie přijímáme či nikoli, nikdo mu nemůže upřít, že byl gentleman ze staré školy. Nicméně spor obou učenců se týká celé společnosti. Je to spor mezi tím, jak by svět měl vypadat a mezi tím, jaký ve skutečnosti je. Spor, který je pravděpodobně věčný.

O hodnotě flegmatismu v investování

O hodnotě flegmatismu v investování

Panika, hospodářská krize, filosofové Bělohradský a Sedláček dumají v televizi o konci kapitalismu? Nezájem...

celý článek >>>

Myslete jako čínský komunista

Myslete jako čínský komunista

Žádná diktatura, ani ta vaše, se dlouhodobě neobejde bez lidové podpory. Násilí není dlouhodobé řešení. Je třeba zlepšit životní úroveň národa.

celý článek >>>

Vzkaz do budoucnosti

Vzkaz do budoucnosti

Vzkaz ze záhrobí a vzkaz do budoucnosti:)

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD