Gentlemani,  mafiáni,  obchodníci

18. 12. 2012

Existují v zásadě tři modely fungování politické strany. Klub gentlemanů, mafie a obchodní společnost.

Gentlemani, mafiáni, obchodníci

Cosi na způsob politických stran znal již starý Řím, kde docházelo ke konfliktům mezi patriciji a plebejci o přerozdělování bohatství. Možná se vám z hodin dějepisu v šesté třídě ještě vybaví jméno bratří Gracchových. Byli to možná takoví Zemanové či Paroubkové své doby. Ale to je teď vedlejší.

Starý Řím nebyl parlamentním státem. Dokonce ani ve své republikánské době. Senát neměl zákonodárnou moc, na rozdíl například od aténského shromáždění. Podívejme se proto do novější historie.

První politické strany zhruba v dnešní podobě vznikly pochopitelně v Anglii. Toryové a whigové jsou tradiční jména. První z obou stran dodnes existuje. Šlo o kluby gentlemanů, v nichž si ctihodní mužové (dámy prominou, ale tehdy se jich to netýkalo) tříbili názory a koordinovali své politické strategie. V případě zásadního nesouhlasu bylo možné se zdvořile rozloučit a přestoupit do jiného klubu. Slavný Winston Churchill přestoupil dokonce dvakrát: od konzervativců k liberálům v roce 1904 a zpět o dvacet let později.

Během 19. století se politické strany rozšířily po celém vyspělém světě. Jejich fungování se přizpůsobilo podmínkám. Zejména v zemích, kde nebylo dost finančně nezávislých gentlemanů a kde fungoval poměrný volební systém, politické strany začaly fungovat na jiné bázi.

Například na bázi mafie. Mafiánský způsob organizace vychází z pevného vedení, které řadovým členům poskytuje jisté výhody výměnou za bezpodmínečnou poslušnost. Názory nejsou tříbeny v klubech u krbu a whisky, ale nadiktovány stranickým vedením. Z centralisticky řízené strany často nelze jednoduše vystoupit: je to vnímáno jako zrada a náležitě trestáno. V lepším případě jen pouhou exkomunikací. V horším případě se zrádce musel rozloučit se životem.

Nejvýznamnější stranou mafiánského typu byli samozřejmě Leninovi bolševici. O poměrech v této straně vypovídají dvě věty z Doktora Živaga, které mi utkvěly v paměti: „Strana mě pověřila, abych agitoval mezi vojáky. Přihlásil jsem se proto jako dobrovolník na frontu.“

Pořádně silná stranická disciplína, což? Který člen ODS nebo ČSSD by se přihlásil dobrovolně na frontu, kdyby mu to strana poručila?

Dnešní politické strany v Česku a ve většině jiných evropských států nejsou ani kluby gentlemanů ani mafiánské struktury. Nejspíše je lze popsat jako obchodní firmy specializované na moc a tvorbu zákonů. Strana prodá voličům svoji značku podpořenou několika reklamními slogany. Prodá ji za volební hlasy. Tuto cennou surovinu pak přetaví do podoby politického vlivu. Vliv je náramně dobře prodejný zájmovým skupinám. Někdo chce více státních dotací tam, jiný změnu zákona na „vhodném“ místě. Zákazníků je vždy dostatek.

Kdo za to nakonec zaplatí, jsou pochopitelně voliči.

Zde je nutno zdůraznit, že nejde jen o českou specialitu. Totéž probíhá i v Německu, které bývá tolikrát dáváno za příklad. Německé politické elity by teoreticky měly respektovat přání voličů: například, pokud se jedná o útlum neuvěřitelných peněžních částek, které Němci platí „na Evropu“.

Kdo sleduje německé politické dění (jako například Petr Robejšek) může potvrdit, že valná část tamní veřejnosti je mírně řečeno velmi umírněná, pokud jde o „evropský projekt“ a jeho další prohlubování. Přesto všechny politické strany překypují nadšením nad „stále těsnější integrací“. Alespoň na slovní úrovni.

Jak je možný tento paradox?

Německé politické strany jsou - stejně jako české - firmy zaměřené na obchod s mocí. Jejich šéfové jsou jen o něco uhlazenější a kultivovanější ve srovnání s českými kmotry. Cíl ovšem zůstává stejný: maximalizace zisku a moci. Jejich klienty nejsou voliči, ale úzká vlivová skupina, která bohatne z finančního přerozdělování. V Německu nemá šanci na úspěch strana, která by nedržela basu: okamžitě by byla ocejchována a stigmatizována jako strana protievropská, extrémistická, neonacistická a tak dále.

Politický vliv v Německu je v rukou úzké vrstvy stranických bossů, kteří jdou na ruku zájmovým skupinám doma i v zahraničí. Stranickým bossům je celkem lhostejný názor voličů, protože vědí, že voliči nakonec stejně nemají na výběr. Poměrný systém ve spojení s pětiprocentní volební klauzulí je účinným prostředkem pro potírání myšlenkové konkurence. Známe to sami.

Podobně je tomu i jinde v Evropě. Pouze Britové, kteří mohou své poslance volit přímo, mají svobodu projevit vlastní názor. Ne všichni britští poslanci jsou gentlemani (respektive dámy), ale zájmy a názory svých voličů hájí zajisté lépe než stranické věrchušky (*) evropských politických stran.

(*) Vysvětlivka pro mladší čtenáře: věrchuška je slovo ruského původu (верхушка), které označuje mocenskou špičku strany a státu, zejména v souvislosti se Sovětským svazem a Komunistickou stranou SSSR.

ODS ještě žije

ODS ještě žije

Večer s místní ODS v Deštné se neobešel bez stížností na poměry. Vznik krajů byl doprovázen velkou systémovou chybou. Krajské volby vyhovují bolševikům, kteří chtějí žít a rozdávat z cizího.

celý článek >>>

Washington, Franklin a tradice

Washington, Franklin a tradice

Americký politický systém - zde bychom se měli inspirovat. Dokázal zkrotit kovboje a přistěhovalce, je evidentně tolik robustní, že na něm musí něco být.

celý článek >>>

Když vám padá systém

Když vám padá systém

Hard disk „šrotuje“, na displeji se otáčí přesýpací hodiny, ukazatel vytíženosti procesoru je na 100 procentech – a nic. Vláda jedná do pozdních hodin, sněmovna je vytížena naplno – a nic.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD