HDP,  nicotné  číslo

17. 8. 2013

Hrubý domácí produkt České republiky klesl ve druhém čtvrtletí podle předběžného odhadu meziročně o 1,2 %. Ovšem ve srovnání s prvním čtvrtletím byl o 0,7 % vyšší - údaj, který vzbudil okamžitou pozornost a stal se zdrojem mnoha komentářů. Někdy nadšených, někdy opatrnějších, ale převážně příznivých.

 

Proč tolik pozornosti? Po šesti nepřetržitých čtvrtletích poklesu ekonomiky, která celkově ztratila 3,1 procenta HDP, přichází konečně růst. Pro ekonomy je to něco jako první sněženky po mimořádně dlouhé zimě.

Úhel pohledu, foto Pavel Kohout

Pokud zanecháme poetických metafor a vrátíme se ke statistice, můžeme konstatovat příčiny obratu. Šlo především o pozitivní příspěvek zahraničního obchodu. Vývoz zboží meziročně vzrostl o 1,4 %, zatímco dovoz pouze o 0,3 %. Nedařilo se domácí spotřebě ani investicím. Velmi slabý byl vývoj ve stavebnictví, průmyslu a v zemědělství. Naopak pozitivní výsledky dosáhla odvětví peněžnictví a pojišťovnictví. Přínos vlády byl z aritmetického hlediska neutrální: vládní spotřeba se prakticky nezměnila v průběhu roku.

 

Zahraniční vlivy tedy jednoznačně dominují. Česká ekonomika je jako list plovoucí na vodní hladině; o její pozici se rozhoduje v zahraničním obchodě a na mezinárodních trzích. Uvážíme-li stupeň provázanosti světové ekonomiky, je to fakt, s nímž nelze nic dělat. Cesta zpět k socialistické ekonomice, kdy Československo vyrábělo vše, od špendlíku po lokomotivu, je nevratně uzavřena. Není třeba litovat, neboť jen ve velmi málo oborech bylo konkurenceschopné.

 

V souvislosti s vlivy mezinárodního obchodu je žádoucí věnovat pozornost vývoji v EU. Také ekonomika Evropské unie zaznamenala mírný růst oproti prvnímu čtvrtletí, a sice o 0,3 procenta. Nic, co by bralo dech, ale ekonomové a politici jsou přesto rozradostněni. Olli Rehn, eurokomisař pro ekonomické a měnové záležitosti, neváhal s nadšeným prohlášením: „Naše předpovědi ukazují, že v následujících letech by Evropa měla stát mnohem pevněji na svých nohou, pokud se dokáže vyhnout novým politickým krizím a škodlivým turbulencím na trhu.“

 

Nechme Rehna na chvíli stranou a podívejme se, které konkrétní země stály za oživením v EU. V první řadě Německo, jehož ekonomika rostla o 0,7 procenta. Největší evropské hospodářství má ovšem svoji váhu. Na druhém místě Francie s růstem 0,5 procenta, když předtím klesala o 0,2 procenta. Španělsko a Itálie sice pokračovaly v poklesu, ale s výrazně pomalejším tempem.

 

Celkově se tedy na posílení podepsaly všechny čtyři největší kontinentální ekonomiky. Máme tedy věřit Rehnovi a jeho slibům šťastné budoucnosti?

 

V tomto ohledu bychom měli raději počkat. V první řadě, všechny závěry prozatím vyvozujeme z předběžných dat, která mohou být později korigována. Čísla pro druhé čtvrtletí mají povahu „flash estimate“, tedy bleskového odhadu.

Za druhé, i kdyby se čísla oficiálně potvrdila, stále to nemusí nic znamenat. Údaje o hrubém domácím produktu jsou „chlupaté“, jak rádi říkají technici. Znamená to, že dlouhodobější trend je zatížen krátkodobými výkyvy značné velikosti. Aritmetický průměr meziročního růstu české ekonomiky činil 2,4 procenta během období prvního čtvrtletí 1996 až 2013. Směrodatná odchylka však činila 3,1 procenta. Tedy více než samotný HDP.

 

Proto se HDP tak těžce předpovídá: jde o veličinu těžce zatíženou nepředvídatelnou statistickou chybou. Nemá cenu vyčítat to analytikům. Stejně jako nemá smysl vyčítat meteorologům, že v březnu neví, jaké bude léto.

 

Za třetí, zdaleka ne všechny ekonomické údaje jsou dobré. Pravděpodobně nejhorší jsou údaje o evropské nezaměstnanosti. Průměr eurozóny zůstává na neradostných 12,1 procentech. Průměr celé EU je o něco lepší: 10,9 procenta díky zemím, které mají vlastní měnu. Zejména díky Británii, Dánsku, Švédsku, Česku, ale kupodivu i díky Rumunsku. (Ačkoli, upřímně řečeno, rumunská nezaměstnanost ve výši 7,6 procenta podivně kontrastuje s počtem rumunských žebráků, pouličních muzikantů a skořápkářů v Paříži. Případ Rumunska mimochodem ukazuje, jak je ošidné spoléhat se v ekonomii výhradně na statistiky.)

 

Na rozdíl od hrubého domácího produktu, nezaměstnanost je poměrně dobře předvídatelná. Ukazuje se, že míra nezaměstnanosti je dlouhodobě determinována jen dvěma faktory: daňovou zátěží práce a instituciálními podmínkami. Tedy například tím, jak administrativně jednoduché či složité je přijímat a propouštět zaměstnance.

 

Daňová zátěž práce má zásadní význam. Ekonomové Juan Carlos Conesa a Timothy Kehoe již v roce 2003 vysvětlili hlavní příčinu španělské a francouzské nezaměstnanosti. V podmínkách rostoucí daňové zátěže dochází k nahrazování práce jakožto výrobního faktoru kapitálem. Jinými slovy, pokud je pracovní síla příliš drahá kvůli daním, je výhodnější investovat do stroje, což je navíc podpořeno zrychlenými odpisy. Že tato investice nemusí být vždy efektivní, nemusí zdánlivě vadit.

 

Automatizace je navíc oblíbeným zaklínadlem, a to i v případech, kdy nepřináší zlepšení produktivity ani kvality. Politikové rádi zrychlují odpisy, aby takzvaně podpořili podnikání a zaměstnanost. Fakticky tím zaměstnanost ničí, ale to jim obvykle nikdy nedojde.

 

Zvýšení daní z práce dokáže podle obou autorů vysvětlit 80 procent poklesu odpracovaných hodin ve Španělsku během let 1974 až 1994. Institucionální změny jsou v tomto ohledu až druhořadé. Ironií osudu zůstává, že demokratizace Španělska současně vedla k vysokým daním a k vysoké nezaměstnanosti. Režim diktátora Franka byl alespoň úsporný.

 

Hospodářský růst české ekonomiky o 0,7 % je nicotné, bezvýznamné číslo, které beztak bude záhy opraveno. Zamyšlení nad ním však vede k zásadnějším otázkám. Je vysoká nezaměstnanost nutná? Dá se věřit politikům? Proč vlastně jsou daně tak extrémně vysoké, umějí snad politici hospodařit s penězi lépe, než kdokoli jiný?

Chmury Petra Kamberského

Chmury Petra Kamberského

Státní televize stále propaguje jen parlamentní strany, a to navíc dost asymetricky. Mladší generace by možná ráda volila, ale ČSSD je pro dědky, ODS jsou zoufalci, TOP 09 je Kalousek, KSČM je minulé století, a o zbytku neví, že existuje.

celý článek >>>

O stranické disciplíně

O stranické disciplíně

Poslanec má vykonávat svoji funkci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ústava neříká vůbec nic o stranické disciplíně.

celý článek >>>

Koho budu nakonec volit

Koho budu nakonec volit

Má ODS ještě šanci na nápravu a návrat k původním hodnotám svobodné společnosti a svobodné ekonomiky?

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD