Iluze  o  poměrném  systému

28. 5. 2013

Často se setkávám s různými iluzemi o výhodách poměrného volebního systému. Některé mají v sobě zrnko pravdy, jiné nikoli. Zde jsou tři nejčastější.

 

„Poměrný systém přispívá k zachování plurality - většinový by vedl k zabetonování moci dvou stran.“

 

„Poměrný systém nevede ke korupci: Švýcarsko nebo Švédsko mají také poměrný systém a funguje to.“

 

„Poměrný systém je pojistkou proti diktatuře, neboť rozdrobená politická scéna vylučuje vznik autoritativní většiny.“

Autoritativní většina, foto Pavel Kohout

Začněme s posledním mýtem, který neobsahuje ani zrnko pravdy.

 

Rozdrobená politická scéna příležitostně umožňuje vznik stran se silnými vůdci, jejichž silná slova nalákají nemalé procento voličů. Nikoli většinu, ale něco mezi 30 a 40 procenty. Silný vůdce je pak schopen kombinací politické taktiky a výhrůžek stát se předsedou demokraticky zvolené vlády. Pokud neexistuje systém dělby moci, je k totalitě již jen krok.

 

Přesně toto se stalo v Československu během let 1946 až 1948. Komunistická strana Československa nezvítězila absolutní většinou, ale Gottwaldovi se podařilo využít rozdrobenosti netotalitní většiny. Rozdrobenost opozice, která vyplývala z poměrného volebního systému, se ukázala být fatálním systémovým rizikem.

 

Stejný scénář se uplatnil v Německu během let 1931-33. Adolf Hitler se nedostal k moci násilným převratem. Hitler začínal jako demokratický politik, který vyhrál volby v poměrném systému, využil roztříštěnosti opozice a byl jmenován říšským prezidentem do úřadu kancléře. Totalita nastala až potom.

 

Do třetice - věděli jste, že i Rusko v roce 1917 uspořádalo demokratické volby s poměrným volebním systémem podle d'Hondta? Zvítězila v nich absolutní většinou strana eserů, kam patřil i předseda Prozatímní vlády Alexandr Kerenskij. Leninovi bolševici a radikálně levicová frakce eserů demokraticky prohráli, když získali jen 30,5 procenta v celkovém součtu. Jistě, tou dobou už byl dobyt Zimní palác a volby nedokázaly změnit chod dějin. Výsledky voleb byly oznámeny 17. prosince 1917 a bolševici rozpustili parlament hned v lednu 1918. Přesto tato kuriozita ukazuje, že poměrný volební systém nefunguje jako prevence proti tyraniím.

Druhý argument: nízká korupce ve Švýcarsku a ve Švédsku. Nevyvracejí příklady těchto zemí tvrzení, že poměrný volební systém vede ke korupci? Ne, nevyvracejí nic.

 

Švýcarsko a Švédsko, ale také Finsko, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko a baltské republiky mají úplně jiný volební systém než státy jako Česko, Ukrajina nebo Turecko. Používají systém otevřených kandidátek, kde nezáleží na pořadí kandidátů, kde voliči mohou libovolně kroužkovat, případně i škrtat. Například ve volbě poslanců do švýcarského Národního shromáždění má volič možnost dokonce kombinovat kandidáty více stran.

 

Něco podobného propaguje i prezident Miloš Zeman a je to jeden z jeho lepších nápadů. Naneštěstí bulvární média (tj. téměř všechna) systematicky dávají přednost bulvárním tématům, které se Zemanem souvisejí. A systematicky ignorují vše podstatné.

 

Česko používá systém uzavřených kandidátek, kde záleží na pořadí, které je určeno stranickým vedením. Volič má možnost jen kroužkovat, což je málo účinné. A nadávat, což je účinné ještě méně.

 

Podobný volební systém jako Česko používají ještě například Albánie, Srbsko, Rusko, Turecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko. Kdo sestavuje volební seznamy, není sám volen, ale přitom rozhoduje o výsledcích voleb a může mocensky ovládat poslance („podívej, Honzo, nemusíš volit podle klubu, ale vážně si myslíš, že tě v příštích volbách nominujeme na volitelné místo?!“).

Asi není náhoda, že když se řekne „mafie“ nebo „kmotr“, člověk si spíše vybaví Itálii než Finsko, spíše Česko než Švédsko, spíše Ukrajinu než Švýcarsko. Souvislost politiky s organizovaným zločinem je v systému uzavřených kandidátek principiální.

 

Jak je to s většinovým systémem a pluralitou? Argument zní, že třeba Spojené státy mají jen dvě politické strany. Jenomže to není pravda. Republikáni a demokraté se skládají z padesáti stran v padesáti státech Unie. Vstoupit do strany je snadné: vyplníte krátký internetový dotazník, zaplatíte dobrovolný příspěvek (třeba 25 dolarů) a poštou vám přijde průkazka. Stačí se prohlásit za republikána či demokrata - a můžete dělat politiku podle svého. Nikdo vás nebude kádrovat, nikdo vás nebude vylučovat, nikdo na vás nebude naléhat, že musíte dodržovat stranickou disciplínu. Jediné, co opravdu potřebujete, je uspět ve volbách, neboť rozhoduje volič, nikdo jiný. Zabetonování moci? Ale kdeže.

 

Když naopak chcete dělat politiku v ODS, TOP 09 nebo v ČSSD, musíte být zadobře s někým „tam nahoře“. S někým, kdo vás protlačí na přední místo kandidátní listiny. S někým, komu budete zavázáni a kdo po vás později bude chtít různé protislužby.

 

Tak vzniká korupce, protekce, kmotři. Toto vše je zabudováno do českého politického systému. A nejde jen o mechanismus voleb, jde o systém jako celek.

Politická ekonomie švédského sociálního státu

Politická ekonomie švédského sociálního státu

Multikulturalismus se prosadil až relativně nedávno. Proč? Na tradiční voličskou základnu totiž již nebylo spolehnutí a tak bylo třeba levicové voliče dovážet.

celý článek >>>

Demokracie, nebezpečný systém

Demokracie, nebezpečný systém

Demokratický řád se může zhroutit i jinou cestou, uvádí Platón: bohatí jsou přinuceni se bránit a vyberou si proto svého ochránce, rovněž budoucího tyrana.

celý článek >>>

Pražský magistrát, aneb o normálnosti podrazů

Pražský magistrát, aneb o normálnosti podrazů

V minulých volbách zvítězila „topka“ a to jistě především díky skromně vystupujícímu a oblíbenému Zdeňku Tůmovi, který měl pověst špičkového finančního experta z doby, kdy byl guvernérem České národní banky.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD