Jak  jsem  se  dvojitě  mýlil  během  finanční  krize

7. 6. 2013

Dostal jsem otázku, zdali jsem se jako ekonom mýlil během posledních několika let. Ano, samozřejmě, mýlil jsem se. Dokonce někdy hodně.

 

Za prvé, zmýlil jsem se ohledně důsledků pádu Lehman Brothers. Den poté mi volali z Hospodářských novin kvůli mému názoru. Odpověděl jsem strašlivě hloupě: asi ve smyslu „konečně došlo k nejhoršímu, je to báječné, velká úleva, vřed praskl a nyní bude následovat uvolnění situace a ozdravení ekonomiky; a je právě čas kupovat akcie“.

Po dobu několika měsíců od tohoto památného rozhovoru bych byl nejraději chodil kanály, jak jsem se styděl za tento omyl. Trvalo to 176 bolestných a ponižujících dní, než se situace konečně vylepšila a akciové indexy se konečně obrátily směrem vzhůru.

 

Mám-li provést introspekci, jakým myšlenkovým pochodem můj omyl vznikl, zde je:

 

„Hypoteční krize začala v USA již někdy v březnu 2007, byly jí tehdy plné noviny, televize a internet. V říjnu 2007 začaly klesat akciové indexy, takže trh si krize už dávno všiml. Stejně tak si krize musely všimnout všechny ty důležité skvěle fungující instituce: Komise pro cenné papíry, Federální rezervní systém, Federální pojišťovna bankovních vkladů, a tak dále. Na řešení krize se bezpochyby tiše pracuje již rok, takže pád Lehman Brothers nemůže představovat nějaké fatální překvapení pro úřady. A když už k němu konečně došlo, znamená to, že brzy bude lépe.“

 

Pokud „brzy“ definujeme jako 176 dní, pak jsem se možná tolik nemýlil. Ale pocit to byl stejně strašný. Neměl jsem automaticky předpokládat, že kvalita veřejných institucí v USA je tak skvělá. Je určitě lepší než kvalita institucí ve většině ostatních zemí, ale málo platné: úřad je úřad a čím složitější, tím pomalejší. Centralizace znamená nepružnost.

Společné dílo, foto Pavel Kohout

Vedlejším produktem mého omylu byla tři vydání knihy Finance po krizi, neboť jsem měl neurčitý, ale silný pocit, že hřích v podobě přehnaného optimismu je třeba odčinit prací.

 

Vedlejším produktem těchto knih byl dále nástroj pro diagnostiku akciových bublin, respektive podhodnoceného trhu: www.akciomer.com

 

Druhý omyl. Ještě někdy kolem roku 2007 jsem byl vlažně, bez nadšení, ale přece jen nakloněn myšlence, že euro možná není tak špatná myšlenka. Koneckonců bude zanedlouho fungovat již deset let a zatím se ještě nehroutí. Euro pomáhá členským státům snižovat náklady na dluhovou službu a zlevňuje hypotéky. Pravda, Slovinci mají vysokou inflaci, baltské státy navázané na euro také, o realitní bublině ve Španělsku si v červnu 2007 cvrlikají vrabci na střeše, Irsko je evidentně přehřáté díky levným úvěrům, ale ono si to nakonec nějak sedne. Členské ekonomiky se přizpůsobí a za nějakých deset let, v roce 2017, bude možná správná doba, aby se Česko rovněž připojilo.

 

Jenže si to nesedlo.

Okrajové státy eurozóny, včetně baltských států s pevnou vazbou na euro, byly tvrdě zdrceny krizí, jejímž společným jmenovatelem byla společná měna. Výjimkou bylo Řecko, kde hlavním viníkem byl domácí šlendrián.

 

Ukázalo se, že jedna měnová politika a jednotný kurs nemůže fungovat v podmínkách tak velmi odlišných členských ekonomik; že se jedná o neopravitelnou konstrukční vadu; že ani záplaty v podobě stabilizačních fondů nic neřeší; a že společná evropská rozpočtová politika by představovala děsivý morální hazard kontinentálních rozměrů. Největší evropská bankovní krize od roku 1873 vznikla jako důsledek nevhodné měnové politiky - protože v eurozóně z podstaty věci nelze provádět žádnou „vhodnou“ měnovou politiku!

 

Dále se ukázalo, že takřka žádný z evropských politiků nepochopil obsah této nákladné praktické lekce ze základů měnové teorie. Kromě těch, kteří ji chápali už dříve. Není náhodou, že Nigel Farage je původním povoláním burzovní obchodník. Proto jako jeden z mála ví, co se děje a proč se tak děje.

 

Mám-li shrnout obecné poučení ze svých chyb: podcenil jsem, do jaké míry centralizace přináší složitost a do jaké míry složitost přináší neschopnost a rozklad. Vzhledem k tomu, že mojí vůbec první učebnicí ekonomického myšlení byly Nové zákony profesora Parkinsona, které jsem četl ve věku 13 let, jedná se o trestuhodnou mýlku.

Česká ekonomika – žádný mejdan

Česká ekonomika – žádný mejdan

Dluhová brzda navržená ministerstvem financí společně s pozměňovacími návrhy ČSSD by měla nepříznivý efekt na výkyvy hospodářského cyklu.

celý článek >>>

Romové, Indové a Britové ve škole

Romové, Indové a Britové ve škole

Pokud by platilo, že romské děti si v britských školách vedou podstatně lépe než v českých, skutečně by to znamenalo, že je cosi shnilého v českém školství.

celý článek >>>

Měnová reforma 1953, Československo vs. Británie

Měnová reforma 1953, Československo vs. Británie

Veškeré obavy o rozpad eura jsou nemístné. Kdo se takto obává, dává najevo, že nerozumí základním mechanismům. Z eurozóny nelze vyloučit žádný členský stát.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD