Jak  jsem  se  mýlil  ohledně  role  státu

11. 10. 2013

Dostal jsem otázku, jak se za posledních dvacet let změnil můj názor na stát a na trh. Důvod k zamyšlení.

 

V roce 1990 jsem měl za sebou 23 let života v zemi, kde nic nebylo mimo stát, vše muselo být pro stát a nic proti státu. Stát byl zdrojem šikany, nejistoty a donucování.

 

Cokoli poskytoval občanům zdánlivě zdarma, mělo nějaké „ale“. Vzdělání bylo zdarma, ale zdaleka ne pro všechny. Technické vzdělání bylo na úrovni 60. let - možná to tolik nevadilo třeba ve stavebnictví, ale v počítačových oborech ano. Zdravotnictví bylo zdánlivě zdarma, ale ve skutečnosti se platilo obálkovou metodou. A o přístupu k náročnějším a dražším léčebným metodám se rozhodovalo politicky.

Coming soon, foto Pavel Kohout

Konec reálného socialismu jsem vnímal jako vystoupení z temné jeskyně do normálního dne. Neměl jsem nikdy důvod tento názor zásadně měnit. Nicméně od roku 1990 jsem přišel o některé iluze.

 

V první řadě jsem se tehdy mylně domníval, že špatné zkušenosti mé a mojí rodiny se státem do roku 1990 sdílí asi 90 procent populace. Jinými slovy, že éra všemocného, nekompetentního a zlomyslného státu je navždy pryč. Že se lidé poučili, zjistili, že velký všemocný stát je špatný pán, a nebudou už chybu opakovat. Že socialismus je navždy mrtvý.

 

Velký omyl. Stát není zdrojem šikany pro všechny. Pro mnohé je naopak zdrojem peněz, moci a prestiže. Anebo aspoň příležitostí získat teplé lokajské místečko. Stát má mnohem více přátel, než jsem si myslel v roce 1990. Jen se podívejme na statistiky: nadpoloviční většina obyvatel země dostává od státu více peněz, než kolik státu platí na daních a odvodech.

 

V roce 1990 jsem věřil, že po zlých zkušenostech lidé dají přednost minimálnímu státu, který bude dělat jen to podstatné, ale bude to dělat dobře. To podstatné znamená hlavně bezpečnost a vládu zákona. Z ekonomického hlediska bude role státu omezena nanejvýše na péči o kulturní památky nebo na některé nezbytné sociální úkoly.

I v tomto jsem se tragicky mýlil.

 

Stát především těžce selhal ve své nejzákladnější roli: zajištění vlády zákona. Výsledkem tohoto selhání byl špatný konec kuponové privatizace a bankovní krize v 90. letech. Počínaje koncem 90. let se stoupenci silného státu vzpamatovali a převzali iniciativu. Ta trvá doposud. Bez ohledu na to, v čem dalším stát ještě selhal.

 

Stát například selhal v sociální politice. Vznikla třída kariérních nezaměstnaných, zatímco lidé, kteří se skutečně dostanou do nouze bez vlastní viny, jsou odkázáni na pomoc rodiny. Český sociální stát není naštěstí tak extrémně drahý a ekonomiku křivící jako v mnoha tzv. vyspělých evropských zemích, ale i tak funguje špatně. Zcela fatálním způsobem stát selhal ohledně hospodářské kriminality. Naopak, veřejné zakázky se staly zdrojem korupce a plýtvání.

Celkem vzato, od roku 1990, kdy jsem státu dočasně věřil, jsem ohledně jeho role a schopností stále více skeptický. Totéž platí i pro takzvaně vyspělé státy a pro EU jako celek. Kdysi jsem se domníval, že členství v Unii pomůže nastolit lepší politickou kulturu, zavést standardy ve státní správě, odstraní korupci a neschopnost. Nic takového se nestalo. Naopak, korupce přibylo kvůli dotacím. Co do nedostatku odborných kompetencí asi nikdo nedokáže překonat výtečníky, jakými jsou třeba Olli Rehn nebo Jean-Claude Juncker. Můj někdejší dočasný optimismus ohledně EU byl mým třetím velkým omylem.

 

Pokud jde o to, co stát umí - obecně, nejen o českém státu:

 

- stát umí vybírat z trhu kvanta peněz pomocí nejrůznější daní, odvodů a poplatků

- umí ale utratit ještě více, než kolik vybere

- pro tyto účely umí emitovat dluhopisy

- když už není jiného zbytí, umí znehodnotit tyto dluhopisy inflací

- umí chrlit tisíce zákonů, direktiv, vyhlášek a směrnic

- ale zároveň umí zanedbat elementární regulaci, když je jí třeba

- když nastanou problémy kvůli nedostatku regulace, stát je „napravuje“ nesmyslnou šikanou

- stát umí dotovat ztrátové podniky a trestat schopné (pro jednotlivce to platí rovněž)

- umí též solidárně dotovat nekompetenci jiných států

 

Toto vše dělají víceméně všechny evropské státy. Ty tzv. vyspělé o něco důsledněji. Státy, které jsou bohatší, vděčí za svůj úspěch dlouholeté nepřerušované akumulaci kapitálu, finančního a intelektuálního. Vděčí za svůj úspěch trhu.

 

Pokud jde o trh: tržní hospodářství je normální uspořádání společnosti. Normální neznamená perfektní. Ostatně, ne každý den svítí slunce. Někdy prší nebo sněží. Ale to je normální. S tím rozdílem, že poroučet větru a dešti je evidentní hloupost, zatímco poroučet trhu je stále populární myšlenka mezi lidmi, kteří si myslí, že stát jim patří a trh má být státu podřízen.

 

Poznámka na závěr: proč stát selhává prakticky ve všem, co dělá? Protože stát je z podstaty věci velká korporace, která má monopol na své území. Každá velká korporace je nehospodárná a monopol zvláště. Není vystaven konkurenci a kde chybí konkurence, chybí i motivace ke zlepšování. A teď si představte, co se stane, až si přestanou konkurovat jednotlivé národní státy, pokud budou nahrazeny celoevropským superstátem.

Jak odstranit korupci, rychle a účinně

Jak odstranit korupci, rychle a účinně

Ve skutečnosti je recept na účinné potření korupce víc než překvapivě jednoduchý.

celý článek >>>

Levicovým liberálům

Levicovým liberálům

Nezničitelná je myšlenka základních lidských a občanských práv.

celý článek >>>

Malý politický kompas

Malý politický kompas

Nechci, aby stát podporoval církve, ať už finančně nebo prostřednictvím mediální propagandy.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD