Jak  jsem  se  stal  evropským  skeptikem

18. 6. 2013

Před deseti lety se konalo referendum o vstupu do Evropské unie. Dovoleno bylo patrně jen proto, že výsledek byl předem jasný.

 

Po více než deseti letech natěšeného čekání, kdy už se dostaneme „zpátky do Evropy“, se sen přiblížil ke skutečnosti. Lidé doufali, že až vstoupíme do EU, budeme se mít „jako na Západě“. To znamená především plné hypermarkety a každý rok dovolená u moře.

 

Sám jsem však před deseti lety hlasoval proti. Kdyby se referendum konalo již v roce 1990, byl bych pro. Začátkem 90. let jsem měl „proevropské“ názory srovnatelné s dnešními evropskými federalisty, zastánci společného rozpočtu a společné politiky ve všech oblastech.

 

Takový nezkušený trouba jsem tehdy byl.

Letní louka, foto Pavel Kohout

Jenomže jak se otevřely hranice, měl jsem šanci vidět onen bájný Západ na vlastní oči. A ztratil jsem bezmeznou víru, že ti chytří nadlidé ve vyspělé Evropě dělají všechno dobře. Byla to úleva: zjistit, že ti Zápaďané jsou lidé jako my, že občas zapomínají, občas se jim něco nepodaří dobře zorganizovat, intelektově se od nás v průměru neliší a jinak také ne. Jenomže neměli socialismus a jsou proto mnohem bohatší.

 

Na druhé straně jsem si uvědomil, že obyvatelům Západu chybí jedna zkušenost. Jaká? Vysvětlím na příkladu.

 

V létě 1992 jsem se dostal na studentskou konferenci v Lucemburku. Konference zasedala v jednom z moderních paláců tehdy ještě Evropských společenství. Nebyla to jen tak obyčejná konference s projevy a prezentacemi. Byla to simulace československého politického systému. Federální vláda, národní vlády, Federální shromáždění, obě Národní rady, a tak dále. Vše v měřítku 1: 1, každý československý politik nebo vysoce postavený činitel měl svého dvojníka.

 

Na mě vyšla role náčelníka generálního štábu. Neměl jsem proto moc práce a mohl jsem pozorovat a dělat si obrázek. Podotýkám, že účastníci byli z celé Evropy, většinou neuměli česky ani slovensky a měli jen povšechné znalosti o československých reáliích. Dostali pouze stručnou instruktáž, jaké je jejich ústavní postavení a jakou politickou linii jejich strana sleduje. (Což se mě jako vojáka netýkalo, neboť armáda je nepolitická.)

 

Konference trvala tři dny. Již první den se ukázalo, že dospět k cíli bude obtížné. Ach ano, zapomněl jsem, že konference měla určitý konkrétní cíl: ukázat, jak se dva národy dokáží v klidu a míru domluvit a zachovat společný stát. V jednotě je síla, to mělo být hlavní poselství konference.

 

Jenže nebylo. Československý politický systém, jak jeho simulace názorně ukázala, nebyl životaschopný v podmínkách svobody projevu a svobodných voleb. Začátkem třetího dne konference simulované Československo spělo k mírovému rozdělení. Přesně tak, jako ve skutečnosti. Systémová simulace fungovala! Sice proti předpokladům organizátorů, ale fungovala.

 

Jenže pak zasáhla vyšší moc. Přestávka po obědě byla nezvykle dlouhá. Uvažoval jsem, že bychom se skupinou dobrovolníků vyhlásili vojenský puč, ale než jsme mohli legrácku provést, ozvaly se reproduktory: konference pokračuje, prosíme zaujměte svá místa.

 

Na pódium předstoupil prezident České a slovenské federativní republiky, předseda federální vlády a předsedové obou národních vlád, všichni doprovázeni jedním z hlavních organizátorů konference. Ten si vzal úvodní slovo a vysvětlil, že díky intenzivním jednáním za zavřenými dveřmi se podařilo dosáhnout dohody; že Československo se nerozpadne; že všichni občané budou žít v míru a svornosti, která bude ještě svornější, až ČSFR jednou vstoupí do Evropské unie.

 

Rozpačitý potlesk: hra na vládu a parlament účastníky zaujala a do rolí se opravdu vžili. Bylo tedy nepříjemné si najednou připustit, že celá akce byla vlastně na nic. Že šlo o maškarádu s předem připraveným koncem.

 

Ale nebyla to marná zkušenost!

 

Lucemburská simulace československé politiky mi dala tři zásadní poučení:

  1. Československo se rozpadne bez ohledu na mínění většiny obou národů, neboť jeho politický systém je nestabilní a k rozpadu předurčený.
  2. Není tak důležité, kdo sedí v parlamentu nebo ve vládě, ale jak funguje systém. Dobrý systém je robustní a vydrží téměř jakékoli personální obsazení - a naopak, ani nejsilnější osobnosti nemohou zachránit špatný systém.
  3. V Evropské unii hrají zásadní roli tajná jednání, případně kuloárové intriky. Cokoli veřejného je jen cirkus pro naivní občany.

První bod netřeba komentovat - stalo se. Druhý bod prožíváme dnes a denně, neboť český politický systém má chybný design z hlediska rozdělení moci a odpovědnosti. Nestabilita a korupce jsou systémovými jevy. Nestačí jen vyměnit politiky, je třeba vyměnit systém.

 

O tom je ostatně kniha Úsvit.

 

K třetímu bodu. Zpětně si uvědomuji, že z Lucemburku do Prahy jsem se vracel už jako euroskeptik. Ale tehdy jsem si to ještě tak ostře neuvědomoval. Hledal jsem pro počínání organizátorů omluvy a výmluvy: „Oni to přece mysleli dobře!“

 

Možná mysleli. Stejně jako v mnoha jiných případech, kdy nešlo o simulaci, ale o skutečné státy a skutečné peníze. Všechny ty katastrofálně chybné politiky Evropské unie, které skončily sérií finančních krizí, nezaměstnaností a bezvýchodnou situací pro některé členské země, byly vlastně míněny dobře.

 

Byly míněny dobře, a proto pro blaho národů celé Evropy byly prosazeny formou kuloárových jednání a intrik za zavřenými dveřmi. Dodnes u většiny obyvatel Západu chybí zkušenost, že dobré věci nelze prosazovat pokoutními metodami. Účel nesvětí prostředky. Manipulativní jednání, výhrůžky a záludnosti vedou ke špatným koncům vždy a všude.

 

Většina dnešních „Zápaďanů“ věří, že EU je dobrá prostě proto, že se to učili ve škole. A když něco říká paní učitelka, přece to musí být pravda, ne? Absence zkušenosti s tzv. reálným socialismem je důvodem, proč dnešní Západ je velmi naivní. Evropané většinově opravdu věří, že politici a byrokraté to s nimi myslí dobře. Že integrace by měla být co nejtěsnější, protože jinak hrozí válka, hlad, chudoba, a tak dále. A že někdy je třeba ve jménu vyššího cíle lhát a podvádět ve velkém. Jenom Britové široce zpochybňují dogma, že je třeba posilovat integraci a směřovat ke stále jednotnější Unii. Z ostatních národů jsou nejvíce skeptičtí Češi. Proč?

 

Mohu mluvit jen za sebe. Patřím ke generaci, která ještě zažila komunistické bláboly o „nerozborné jednotě“ vyvěšené na veřejných budovách a na školních chodbách - takže obdobnou proevropskou propagandu beru s podobným nadhledem. Moje lucemburská zkušenost urychlila můj vývoj směrem ke skepticismu ohledně EU, ale patrně by proběhl i bez ní.

 

Před deseti lety jsem hlasoval proti vstupu do EU kromě jiného i z toho důvodu, že unijní propaganda mi stále více připomínala povinné budovatelské nadšení éry reálného socialismu. Uběhlo deset let a EU se skutečně stále více blíží „socíku“.

 

A když vidím, jaké materiály chodí z Bruselu českým poslancům a senátorů ke schválení - ani ne k diskusi, ale prostě ke schválení! - vím, jak budu hlasovat v dalším referendu. Pro vystoupení z EU.

Tři poznámky k politické korupci

Tři poznámky k politické korupci

Rozhořela se plamenná veřejná debata, zdali poskytnutí koryt v podobě členství v dozorčích radách výměnou za hlasování (o vyšší sazbě DPH) bylo či nebylo politickou korupcí.

celý článek >>>

Případ Nečas

Případ Nečas

Nynější česká aféra je mnohem horší než byly Lewinská a Watergate dohromady a přesto se zdá, že to premiér možná „ustojí“. To by bylo špatně, už jenom kvůli voličům, kteří kvůli jeho špatné finanční politice musejí platit vyšší DPH.

celý článek >>>

Sedm poznámek k ekonomice a HDP

Sedm poznámek k ekonomice a HDP

Čím více se utrácí, bez ohledu na okolnosti, tím větší je HDP. Normální selský rozum říká, že utrácení bez rozumného účelu je hloupost. Selský rozum má v tomto případě pravdu.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD