Jak  nám  komunisté  ukradli  svobodné  volby

25. 10. 2013

Kdyby volby mohly skutečně něco změnit, dávno by je zakázali. Tvrdí jeden bonmot. Mohli bychom se mu i zasmát. Jenomže to není bonmot. Je to pravda.

 

Přinejmenším do značné míry. Myslíte si, že jdete k volbám, abyste svobodně rozhodli o své budoucnosti. Ale v momentě, kdy se teprve chystáte hodit hlas do urny, je již z větší části dopředu rozhodnuto. Někdo již rozhodl za vás. Jak to? Vždyť volby jsou tajné a svobodné. Nikdo nebude nikam hlásit, co je v obálce, kterou jsem hodil do urny. Tak co?

 

Smíte si vybrat stranu, ale nesmíte si vybrat jména na její kandidátce. Za vás už rozhodli jiní. A pokud se vám jejich výběr nelíbí, máte smůlu. Berte nebo nechte být. Volby nejsou povinné. Naštěstí.

 

Možná by vás mělo zajímat, kdo a proč rozhodl o tom, že české volby se budou konat na principu poměrného volebního systému. Každopádně nešlo o výsledek vůle lidu. Šlo o výsledek jednání za uzavřenými dveřmi, který byl národu jednoduše oznámen jednoho předjarního dne v roce 1990. Veřejnost, stále ještě radostně opilá čerstvě nabytou svobodou, si ani nevšimla, že nové svobodě nenápadně, avšak účinně přistřihli křídla.

Pat a Mat? foto Pavel Kohout

Mocenský monopol jedné strany byl nahrazen oligopolem několika málo stran. Samozřejmě, že to byla změna k lepšímu. Ale stejně: volby z jara 1990 byly jen napůl svobodné. Možnost volit konkrétní kandidáty, konkrétní osobnosti, nám byla upřena. Tím byla zároveň odbourána odpovědnost politiků vůči voličům.

 

Hlavní mocenskou osou se stal vztah mezi poslancem a vedením jeho strany. Zemi od té doby vládnou strany a vláda. V tomto pořadí. Strany jsou primární, vláda je odvozená. Je tomu tak z podstaty věci, z podstaty volebního systému.

 

Svědectví politika, který byl u toho:

 

„Já jsem chtěl většinový systém již v roce 1990 v Občanském fóru. Mimochodem, do roku 1989 byl u nás volební systém jednomandátový většinový. Šlo jej kompletně převzít a jen umožnit volbu z více kandidátů. Pithart, Rychetský a Jičínský ale prosadili systém poměrný.

 

Důvod byl ten, že na tom byli dohodnuti s KSČ, kterou se tak podařilo zachránit. Ve většinovém systému by KSČ dopadla jako komunisti v Polsku. Takže volba poměrného systému u nás ani jinde nebyla věcí žádné náhody, ale vědomého rozhodnutí.“

 

Autorem těchto slov je Hynek Fajmon, jeden ze členů ODS, kterých si vážím. Citát uvádím se souhlasem autora.

Pithart, Rychetský a Jičínský, kteří stáli u kořene chronické politické nestability, převzali poměrný volební systém z první republiky. Šlo tedy nepochybně o demokratickou inspiraci - anebo snad ne?

 

Je známo, že ústava první republiky zavedla poměrný volební systém hlavně proto, aby byla omezena politická síla sudetských Němců a slovenských Maďarů. Poměrný systém totiž diskriminuje regionální strany a hnutí. Uvedená nesvatá trojice do systému zabudovala ještě pětiprocentní klauzuli, která účinně potlačuje nové politické síly a chrání oligopol zavedených stran.

 

Dále je známo, že první republika trpěla permanentní vládní krizí. Stejně jako moderní Česká republika nebo jako první italská republika (1945-1993). Všechny tyto státy měly velmi podobný volební systém. A stejný systém vede ke stejným výsledkům. Bez ohledu na personální obsazení a dobré či špatné vlastnosti politiků.

 

Pithart, Rychetský a Jičínský nám vymysleli takový druh voleb, abychom si užili většího počtu předčasných voleb, ale abychom zároveň neměli šanci něco podstatného změnit. Způsobili tomuto národu mnohem větší škody než Kožený a všichni jemu podobní, neboť jde o škody trvalého rázu, navíc zakotvené v ústavě. (Jenom tak docela mimochodem: Václav Havel byl tehdy pro většinový systém, nebo alespoň pro nějakou modifikaci poměrného systému. Ale jeho názor neprošel.)

 

Máme tedy jen napůl svobodné volby. Co teď?

 

V první řadě, chovat se jinak, než jak komunističtí sociální inženýři předpokládali. Oni chtějí, abychom poslušně volili jen zavedené velké strany. Dobrá - udělejme vzpouru, volme malé strany. Když nás bude dost, nebudou již malé.

 

Za druhé, vyžadujme změnu volebního systému. Za posledních dvacet let jsme měli ne méně než dvanáct vlád. A to raději nebudu hodnotit jejich kvalitu. Kolik vlád a jakých budeme mít za dalších dvacet let? A jaké makroekonomické náklady, přímé i nepřímé, bude mít tato nestabilita? Viděli jsme, jak italská politická nestabilita vedla k těžkému zadlužení země. Musíme vážně opakovat chyby, které za nás již vyzkoušeli jiní?

 

Zastánci většinového systému tvoří v české politice zatím jen menšinu. Proto se nám šíbři mohou stále ještě posmívat z televizních obrazovek: „Politika je bohužel taková, jaká je společnost. Jsme takoví, jací jste i vy, zvolili jste si nás.“

 

Máme opravdu zapotřebí, aby se nám šmejdi takhle posmívali? Sice máme jenom poloviční svobodu volby, ale využijme ji na maximum. VYŽEŇME JE.

 

UKAŽME TZV. VELKÝM POLITICKÝM STRANÁM, ŽE TO JDE I BEZ NICH.

Zelení versus Zemanovci

Zelení versus Zemanovci

„Budeme hledat způsob, jak osmažit ledové koule. Budeme hledat způsob, jak vyrobit nealkoholickou vodku. Budeme hledat zemi, kde všichni mají právo na všechno.“

celý článek >>>

Churchillova moudrost

Churchillova moudrost

Všechno to chvástání ohledně sociálního státu musí být konfrontováno s faktem, že více, než jedna ruka státu dává, druhá musí někde nakrást.

celý článek >>>

Pravicovým voličům

Pravicovým voličům

I já jsem udělal chybu. Moje chyba spočívá v tom, že jsem mlčel.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD