K  italským  volbám

27. 2. 2013

Italská poválečná politika je jeden velký průšvih. Před válkou byla Itálie ještě větším neštěstím, ale to je jiná kapitola. Nyní země trpí politickou nestabilitou, státní dluh přesahuje 120 procent HDP, ekonomika již deset či dvanáct let nerostla, nezaměstnanost je tragická, demografický vývoj rovněž.

Toskánsko, foto Pavel Kohout

Za nevalnými hospodářskými výsledky samozřejmě stojí politika. Během období italské první republiky (1946-1994) se vystřídalo celkem 61 vlád. Ano, průměrný život vlády netrval ani deset měsíců.

 

Důvod? První italská republika měla podobný volební systém jako první československá republika: poměrný systém s uzavřenými kandidátkami. Výsledkem byla permanentní potřeba vládních koalic, politického lavírování, obchodování, korupce. Zní to povědomě? Ano, velmi podobný systém máme v Česku i nyní.

 

V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že toto období bylo pro Itálii svým způsobem velmi úspěšné. Hospodářský růst přinesl podstatné zlepšení úrovně. Koncem 70. let Itálie začala dohánět Velkou Británii. Termín „il sorpasso“ - předstižení - začal být velmi diskutovaný. V roce 1987 italská vláda oficiálně oznámila, že Velkou Británii konečně předstihla. Ještě v roce 1950 vlastnili Britové dvanáctkrát více automobilů než Italové. O několik desetiletí později již Italové byli více motorizováni než Britové. Životní úroveň vzrostla podle všech měřítek: od kojenecké úmrtnosti až po dostupnost luxusního zboží.

Příklad Itálie ukazuje, že ekonomika může dlouhodobě růst i bez silného politického vedení a bez reforem. Tento růst ovšem neměl zdravý základ: byl hnán neustále rostoucími státními výdaji a zadlužením. V roce 1950 italské veřejné výdaje tvořily jen 22 procent HDP. V roce 1960 již 30 procent. V roce 1980 se výdaje vyšplhaly již na 42 procent HDP (což je hodnota blízká nynější české ekonomice) a v roce 1990 na 53 procent. Daňové sazby byly sice vysoké, avšak příjmy nestačily. Deficity byly proto financovány státním dluhem, jehož reálná hodnota byla „splácena“ dvojcifernou inflací. Ekonomové Mario Baldassarri a Franco Modigliani (nositel Nobelovy ceny) hovořili doslova o perverzním růstovém modelu.

 

V devadesátých letech se ukázalo, že tento model nemůže fungovat donekonečna. Vládní výdaje již dávno překročily únosnou mez. Přišel čas, kdy nebylo možné pohánět hospodářský růst dalším zadlužením. Bylo nutné provést reformy. Ty však byly důsledné jen v oblasti měnové politiky vzhledem k přijetí eura.

 

Rozpočtová politika nebyla reformována zdaleka dostatečně. Vláda částečně omezila veřejné výdaje, ale daňová zátěž zůstala vysoká. Rozpočtové reformy proto měly významný „brzdný“ vliv na hospodářský růst. Italský trh práce nebyl reformami dotčen vůbec.

 

Co nám říká italská zkušenost: růst veřejných výdajů a dluhů může ekonomiku táhnout dosti dlouho i bez reforem - pak ale přijde hořké zúčtování.

V roce 1993, pod tlakem četných korupčních kauz prakticky přestaly existovat tradiční politické strany a volební systém byl reformován. Bohužel jen polovičatě. V roce 2005 následovala další reforma. Poslanecká sněmovna (Camera dei deputati) má kombinovaný většinově-poměrný systém s volební prémií pro vítěznou stranu, která obdrží minimálně 55 procent poslaneckých mandátů. Senát má rovněž kombinovaný systém (75 % senátorů je voleno přímo, 25 % poměrným systémem).

 

Praxe ukazuje, že kombinovaný systém si udržuje nevýhody poměrného systému. Nevede k přímé odpovědnosti poslanců a senátorů jako čistý většinový systém. Neomezuje roli politických stran. Nevede k podstatnému zlepšení politické stability. Nevede k lepšímu hospodaření.

 

Přesto se ukazuje, že kombinovaný volební systém je přece jen o něco lepší než čistě poměrný. Je otevřenější novým stranám či hnutím. V posledních volbách zazářilo Hnutí pěti hvězd (Movimento 5 Stelle), které je sice médii nálepkované jako populistické, ale vedle tradičně rozhazovačné levice, Berlusconiho pravice a velmi neoblíbeného Montiho vypadá M5S vskutku hvězdně. Když pravice, levice a „proevropští“ technokraté nedokáží nic lepšího než jen zvyšovat daně, co nakonec voličům zbývá?

 

Itálie je nám po politické stránce nesmírně podobná. Pouze je ve svém vývoji mnohem dále. Poslední italský politickoekonomický vývoj klade Čechům otázku: chcete pokračovat ve stejném trendu - anebo je čas na změnu? Dokud není příliš pozdě?

Seniorkonto versus seniordluh

Seniorkonto versus seniordluh

V rozhlasovém rozhovoru jsem dostal řadu otázek od posluchačů, které jsem kvůli omezenému časovému prostoru nestihl zodpovědět. Na jeden z důležitých dotazů jsem nemohl neodpovědět.

celý článek >>>

Antidotační desatero II. díl

Antidotační desatero II. díl

Řekové jsou jedni z největších příjemců evropských peněz. Jsou s neúprosnou „dotační logikou“ zároveň ti, kteří se museli kvůli spolufinancování nejvíce zadlužit. Rozsah „spoluzadlužení“ máme nyní možnost vidět v „přímém přenosu“.

celý článek >>>

Antidotační desatero

Antidotační desatero

Děkuji všem, kteří mi napsali. Reakce pana Gregara na článek o škodlivosti evropských dotací mě přiměla zveřejňovat vaše ohlasy. Prvním je pochopitelně zmíněná odezva zvaná Antidotační desatero. Za příspěvek děkuji. Pavel Kohout

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD