Kde  se  stala  chyba  (díl  VI.)

20. 11. 2012

Tento text vznikl v roce 2011. Nemá charakter prognózy - lépe řečeno, nechce mít takový charakter. Má sloužit jako varování, aby se katastrofická vize nesplnila.

Příliš mnoho peněz

Jedním z těchto trendů byl růst mezd, který systematicky převyšoval růst produktivity. Tento trend se uplatňoval zejména od roku 2020, kdy Česká republika nakonec přece jen přijala euro. Mělo se za to, že zkušenosti nabyté během krize PIIGS pomohou zabránit opakování podobných krizí. Bohužel se tak nestalo. Vývoj v české ekonomice jako kdyby byl přesnou kopií ekonomické historie Řecka či Portugalska po roce 2000. Přechod na společnou měnu sice odstranil bariéry obchodu a tokům kapitálu, avšak slibovaný exportní boom nikdy nenastal.

Namísto toho nekontrolovaně rostl objem peněz v ekonomice. Začátkem tisíciletí upadla ekonomika eurozóny do hospodářské stagnace. Evropská centrální banka ve snaze pomoci evropskému hospodářství podstatným způsobem snížila úrokové sazby. Fungovalo to - ale nikoli bez nákladů. Růst objemu peněz s sebou přinesl růst cen. Ještě v prvním desetiletí se zdálo, že šlo o mimořádný jev. Jenže pak se z mimořádného jevu stalo pravidlo: Evropská centrální banka již nikdy více nepřistoupila k restriktivní měnové politice.

Tento nárůst objemu peněz byl zrádný, protože monetární inflace se nijak výrazněji neprojevila na harmonizovaném indexu spotřebitelských cen (HICP). Kritici ostatně poukazovali na to, že HICP je „kastrovaný“ indikátor a že jeho složení je konstruováno tak, aby inflace vždy vypadala „dobře“. Harmonizovaný index spotřebitelských cen již od samého počátku v 90. letech neobsahoval přímé náklady na bydlení, aby se růst cen bytů nepromítal do inflace.

Dále byly vyloučeny z měření inflace „volatilní“ položky jako ceny energií a potravin. Pokračovalo se s tzv. hédonickým oceňováním, což znamená, že nové, údajně kvalitnější a modernější výrobky byly hodnoceny jako levnější než výrobky staré. Že nové výrobky vydržely na rozdíl od starých jen rok či dva, již nikdo neměřil. Cenový index přestal být ekonomickou veličinou a stal se nástrojem propagandy.

Růst peněžní zásoby měl za následek vlnu realitních spekulací a nárůst mezd. Menší boom na trhu nemovitostí se obešel bez bankovní krize, na rozdíl od Irska a Španělska v letech 2009 až 2013. Nárůst mezd bez adekvátního nárůstu produktivity však byl pro ekonomiku jedním z faktorů zkázy.

U rostoucích ekonomik bývá růst mezd obvyklý a správný, neboť k čemu jinému slouží hospodářský růst - aby se lidé měli lépe, přece. Odvětví s vysokým podílem málo kvalifikované práce proto postupně ztrácejí na významu a zanikají. Švýcarsko bývalo textilní velmocí - v první polovině 19. století, kdy ještě bylo chudou zemí. Textil postupně nahradilo strojírenství, chemie, bankovnictví, farmacie a jiné vyspělé obory.

Pokud růst mezd vede k zániku některých odvětví, nemusí to makroekonomicky vadit, najdou-li se jiná odvětví, která nahradí ta původní. Problémy nastávají, když chybí náhrada. Jestliže se nosné hospodářské odvětví zhroutí a nové neexistuje, zhroutí se logicky celá ekonomika.

Podobně jako portugalský textilní a obuvní průmysl zanikl po roce 2001, zanikl i český automobilový průmysl. Na jeho místo nepřišla žádná náhrada. Dokonce ani oslavovaná vývojová centra dávaná do protikladu ke „hloupým“ montovnám nezachránila situaci. Pracovníci, kteří za něco stáli, zkrátka dostali nabídku pracovat v zahraničí.

Výsledkem je deficit zahraničního obchodu, který se blíží dvojciferným hodnotám. Za jiných okolností by možná pomohlo oslabení měny, podobně jako v případě České republiky v roce 1997, jihoasijských ekonomik ve stejném roce anebo Velké Británie v roce 1992.

Opuštění eurozóny však není možné, protože by znamenalo okamžitou bankovní krizi - příběh, který se v Evropě již několikrát opakoval, vždy se špatným koncem. Na rozdíl od prvních případů svého druhu však nyní nelze čekat pomoc od Německa ani od Mezinárodního měnového fondu.

Zahraniční kapitál tedy odešel, nový nepřišel a domácí prakticky neexistoval. Společně s emigrací vzdělanější a podnikavější části mladé generace a vysokými mandatorními výdaji vznikla neřešitelná situace. Stát nemůže pro podporu konkurenceschopnosti snížit daně, protože potřebuje peníze. Vysoké daně ovšem ničí hospodářský růst a motivují nejproduktivnější jedince k emigraci. Devalvovat nelze vzhledem ke členství v eurozóně.

Situace nemá řešení. Cokoli lze ještě prodat, se prodává komukoli, kdo má zájem. Co bude, až zmizí polední zbytky majetku, nikdo neví.

Související články

| Zobrazit všechny články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD