Kdo  může  za  státní  dluh

8. 9. 2013

Vždy čas od času se vzedme vlna diskusí, kdo může za státní dluh. Je hlavním viníkem levice? Nebo pravice? Oba tábory přednášejí „neprůstřelné“ argumenty. Zkusme se podívat na téma s maximální možnou mírou objektivity.

 

Pravice (přesněji řečeno, voliči TOP 09 a ODS) obvykle tvrdí: Začali jste s tím vy, sociální demokraté, za vlády Miloše Zemana. Pokračovali v tom Špidla, Gross i Paroubek. Na nás pak zbyla nevděčná úloha dát věci do pořádku, v čemž nám ovšem překřížila plány globální recese. I za ztížených okolností jsme však dokázali zkrotit rostoucí rozpočtový deficit, za což byl náš stát odměněn nižšími úrokovými sazbami na finančních trzích. Fakt, že jsme hodnoceni jako bezpečný přístav v kontrastu s krizí postiženými ekonomikami, je naše zásluha.“

Pravá nebo levá, foto Pavel Kohout

A nyní levicová interpretace: „Zemanova vláda praktikovala standardní hospodářskou politiku, která fungovala. Dokázala vytáhnout ekonomiku z recese, do níž ji zatáhly předchozí neuvážené hospodářské experimenty pravicových vlád. Hospodářský růst pokračoval i během vlád Zemanových následníků. Zlom přišel až v roce 2006, kdy další pravicová vláda pokračovala v nezodpovědném snižování daní. Nejhorší výsledky však přinesla Kalouskova politika zběsilých škrtů, které způsobily propad hospodářského růstu.“

 

Nelze tvrdit, že pravda je kdesi uprostřed. Obě interpretace obsahují pečlivě vybrané a manipulativně aranžované kousky pravdy. Pokusme se nyní vybrat tyto části pravdy a očistit od propagandy.

 

Jak to bylo se Zemanovým dluhem? Miloš Zeman byl skutečně historicky prvním moderním premiérem, který předložil Sněmovně deficitní rozpočet: až do roku 1998 byly všechny rozpočty schvalovány jako vyrovnané. Zároveň ale je pravda, že Zemanova politika skutečně měla podporu v jistém názorovém proudu ekonomie. Bez deficitů by recese byla delší a hlubší. Bylo třeba sanovat bankovní ztráty. I v tomto bodě má levice kus pravdy.

 

Otázku, zdali by bývalo bylo lepší i v této situaci lepší držet vyrovnaný rozpočet, nelze objektivně rozsoudit. Je to věc názoru.

Faktem ovšem zůstává, že Zemanova politika rozpočtových deficitů byla stále ještě krotká ve srovnání s tím, co přišlo po ní. Všichni šéfové ČSSD po Zemanovi považovali státní rozpočet za jakési plynulé prodloužení stranické pokladny. Vladimír Špidla se rozmáchl a jako první hospodařil se schodkem větším než 100 miliard korun. Bylo to v roce 2003, kdy ekonomika rostla robustním tempem 3,8 procenta.

 

Ve Špidlově případě není sporu o jeho špatném hospodaření. Všechny učebnice ekonomie, keynesovské i klasicky liberální, se shodnou, že v období konjunktury má být rozpočet vyrovnaný nebo spíše přebytkový. Přesto však Špidla není adeptem na titul „Nejhorší národohospodář polistopadové doby“.

 

Tato čest by mohla náležet Jiřímu Paroubkovi. V roce 2006, kdy hospodářský růst dosahoval nevídaných sedmi procent, hospodařil s deficitem 2,9 procenta hrubého domácího produktu. Paroubek se tehdy hájil, že přece dodržuje maastrichtská kritéria - což ovšem dokládá jen jejich nesystémovost a nedokonalost. Státní deficit při takto vysoké míře růstu není nic než zločin.

Následující Topolánkova vláda byla přece jen o něco zodpovědnější, byť k dokonalosti měla daleko. Společně s vládou ČSSD, pravice nebyla schopna udělat pořádek ve veřejných zakázkách. Nejde jen o pověstnou korupci. Jde hlavně o nehospodárnost a nedostatek kvality. Jde o stavební projekty, jejichž infrastrukturní význam je mizivý, které jsou postaveny draze a navíc nekvalitně, což vyvolává další zbytečné náklady na údržbu. Jde o zakázky z oboru informačních technologií, které jsou zbytečné, předražené a rovněž nedostatečně funkční. Jde o velký počet zakázek nejrůznější velikosti a nejrůznějšího charakteru, které mají jedno společné: zbytečnost.

 

Často se diskutuje o korupci a o jejím postihu. Ale i právně naprosto „čistá“ zakázka zadaná podle všech pravidel, je škodlivá, pokud je zbytečná. A právě toto je společný rozpočtový hřích pravice a levice: kdyby se jim chtělo zvládnout veřejné zakázky, veřejný dluh by mohl být podstatně nižší. Těžko odhadnout o kolik, ale do stovek miliard by úspora mohla jít. Jenže se nechtělo.

 

Vraťme se však k obtížné situaci pravicových vlád během globální recese. Každý, kdo zná definiční rovnost HDP = C + G + I + NX, (tedy soukromá spotřeba plus vládní spotřeba, hmotné investice a čistý export) ví, že snížení spotřeby, investic a propad obchodní bilance vedou nutně k recesi. Zde nejde o doktrínu, ale o prosté počty. Propad exportu, jaký ekonomika zažila v roce 2009, musel vést k recesi.

 

Otázka, zda je žádoucí čelit recesi zvýšením veřejných výdajů a investic, nemá jednoznačnou odpověď. Záleží na situaci. Snižovat výdaje a zároveň zvyšovat daně je ovšem garantovaný recept na prohloubení a prodloužení recese. Zvýšení daní sebere peníze soukromému sektoru, který méně utrácí a méně investuje. Snížení výdajů má podobný efekt. Důsledkem recese je výpadek daňových příjmů, který prohlubuje schodek. Méně inteligentní politik v této situaci dále zvyšuje daně a vytváří zhoubnou spirálu.

 

Jaká však měla být správná politika v období recese? Buď se smířit s dočasně rostoucím deficitem a po obnovení konjunktury navrhovat přebytky v rozpočtech. Takto by postupoval Keynes. Anebo řezat neproduktivní „sádlo“ ve veřejných výdajích. Ostré, propočtené a cílené škrty. Takto by postupoval Alois Rašín.

 

V žádném případě tupé škrty, které sledují cestu nejmenšího odporu. Tupé škrty společně se zvýšením daní jsou receptem na problémy. Miroslav Kalousek si to vyzkoušel na naší vlastní kůži.

 

A co nízké úrokové sazby na českých dluhopisech? Česká republika se začala ve velkém zadlužovat poměrně pozdě. Jedině díky tomu jsme měli v kritické době stále poměrně nízké dluhy, zatímco tzv. vyspělá Evropa se topila v krizi. Dík za to patří spíše Klausovi, Kočárníkovi - a nakonec i zmíněnému Rašínovi.

Češi, levicový národ?

Češi, levicový národ?

Neschopnost klíčových politiků ve vládních stranách vedla k tomu, že z termínu „pravice“ se postupně stává nadávka.

celý článek >>>

Machiavelliho poselství

Machiavelliho poselství

Machiavelli se nedívá na lid jako na tvárnou hmotu, kterou lze beztrestně užívat a zneužívat.

celý článek >>>

Machiavelli k dnešku

Machiavelli k dnešku

Jako je třeba dobrých zákonů na udržení mravů v lidském společenství, stejně nutné jsou obecně dobré mravy k zachování dobrých zákonů.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD