Když  Československo  přijalo  Marshallův  plán

22. 5. 2017

V roce 1937 byla ekonomická výkonnost v přepočtu na jednoho Čechoslováka 91 procent výkonnosti přepočtené na jednoho Rakušana. V roce 1948 tento poměr vzrostl na 111 procent ve prospěch Československa, uvádí statistika, kterou sestavila dr. Jutta Boltová z univerzity v nizozemském Groningenu.

 

Po roce 1948 poměr postupně klesal. V roce 1958 jsme byli na 78 procentech rakouské úrovně. V přelomovém roce 1968 již na 72 procentech. Po dalších deseti letech budování socialismu na 61 procentech. Rok před „sametovou revolucí“ na 55 procentech. Po čtyřiceti letech zaostávání si národ konečně uvědomil, že tudy cesta nevede a začal s tím, pozdě ale přece, něco dělat.

 

Národ nicméně věděl velmi dobře přinejmenším o některých z největších chyb, které se staly. Když se ministr zahraničí Jan Masaryk vracel v červenci roku 1947 z Moskvy - podle svých vlastních slov - jako Stalinův pohůnek, bylo rozhodnuto, že Československo nepřijme Marshallův plán. Tato vzpomínka zůstala v paměti národa po celou dobu totality. Stalin nám zabránil přijmout západní pomoc a namísto toho nám vnutil socialismus - proto jsme ve srovnání s našimi rakouskými bratranci nuzáci.

 

Některé pravdy bývají jednoduché a toto byla jedna z nich. Jeden rozhodující moment určil směr vývoje na desítky let dopředu, a to nikoli správnou cestou. Ale jak by se Československo vyvíjelo, kdyby naši předkové v roce 1947 byli Marshallův plán přijali?

 

Nejprve si ale udělejme malou rekapitulaci, v čem plán vlastně spočíval. Nešlo jen o pouhé zaslání peněz válkou zničeným zemím. Američané pomáhali Evropanům s transferem technologií a podstatnou modernizací ekonomiky. Během doslova pár let pomohli Evropě nahradit koně v zemědělství traktory a kombajny. Neexistovaly obavy z nezaměstnanosti, protože úbytek pracovních míst v zemědělství více než kompenzoval rozmach průmyslu. Tomu se dařilo mimořádně dobře: předválečná úroveň průmyslové výroby byla dosažena počátkem 50. let a růst byla natolik dynamický, že vydržel až do 70. let.

 

Západoevropskému průmyslu se dařilo, protože Marshallův plán Evropanům prakticky vnutil otevření hranic, svobodný obchod a kapitalismus namísto protekcionismu, obchodních bariér a různých variant socialismu a plánovaného hospodářství, na němž byla založena ekonomika Třetí říše a jejích satelitů. Pravda, Američané to dělali částečně ze sobeckého zájmu: otevřené evropské hranice byly výhodné pro americký export. Je rovněž fakt, že začátkem 50. let, kdy Marshallův plán vrcholil, se ještě nedalo mluvit o úplně svobodném obchodu bez cel, tarifů a mimocelních bariér. Nicméně základ byl položen a liberalizace mezinárodního obchodu pokračovala i po ukončení americké pomoci. S vývojem na východní straně železné opony se to nedalo srovnat.

foto Pavel Kohout

O úspěchu Marshallova plánu vypovídá i osud jediné západoevropské ekonomiky, která se kromě Československa (které tehdy ještě bylo západní zemí) Marshallova plánu nezúčastnila: Španělska. V roce 1947 Španělsko dosahovalo 90 procent výkonnosti Německa v přepočtu per capita. V roce 1960 to bylo jen 40 procent. Diktátor Franco sice nezaváděl socialismus, ale jeho politika uzavřených hranic, celních bariér, protipodnikatelské byrokracie a všemocného státu skutečně neprospívala hospodářskému růstu. Teprve když Franco zjistil, že Španělé si stěžují na nízké mzdy ve srovnání s Němci, dal na rady ekonomických poradců a liberalizoval ekonomiku - s velkým úspěchem, a navíc téměř bez dluhů na rozdíl od pozdějších demokratických vlád.

 

Ale zpět k našemu příběhu. Píše se červenec 1947. Ministr zahraničí Jan Masaryk vystupuje z letadla na starém ruzyňském letišti s triumfálním úsměvem: „Stalin po nás chtěl, abychom se stali jeho pohůnky, ale odmítli jsme to. Nechceme německou nadvládu nahradit sovětskou nadvládou, jsme svobodný národ!“

 

Když vzápětí poté umírá komunistický lídr Klement Gottwald na infarkt způsobený nervovým vypětím, odpadá poslední překážka na cestě k demokracii a tržnímu hospodářství. Marně se sovětský poradce Valerian Zorin snaží zmobilizovat a koordinovat Komunistickou stranu Československa, která se bez silného vůdce tříští na frakce a v předčasných volbách ztrácí pozice.

 

Američané poskytnou Československu peníze, které ekonomika nutně potřebuje. Za tyto peníze se dováží stroje, zařízení, patenty, know-how. Škodovka v Mladé Boleslavi i Tatra v Kopřivnici získávají nejmodernější výrobní linky, stejné, jaké jsou v Detroitu a v Dearbornu. Československý automobilový průmyslu ovládá střední Evropu a jeho moc se šíří po světě stejně jako před pár desítkami let sláva Baťových závodů. V Německu Škodovka kupuje trosky Hitlerem založené automobilky známé jako Volkswagen - toto nacisticky znějící jméno (Národní vůz!) je ihned změněno na Skoda Werke Deutschland, ve zkratce SWD.

 

Ty mimochodem prosperují rovněž, zvláště pak poté, co Amerika zprostředkovala dohodu mezi Baťovou rodinou a československou vládou o částečném navrácení již znárodněného podniku. Americký politický nátlak se netýkal jen firmy Baťa, ale zahrnoval i velkou část konfiskovaného židovského majetku. Do země se vrací i rodina Petschků a ihned urychleně obnovuje své někdejší bankovní podnikání. Praha se stává finančním centrem Evropy i díky jim a díky obnovenému fungování pražské burzy.

 

V roce 1960 je již řadu let po skončení Marshallova plánu. Československo je ekonomicky na úrovni Francie, mírně pod úrovní Švédska, vysoce nad úrovní Finska, Irska a podobných nově industrializovaných zemí. Na rozdíl od Francie nebo Británie má jen velmi malé dluhy a jeho měna si získává podobný statut jako německá marka nebo dokonce švýcarský frank: československá centrální banka nepotřebuje ředit měnu inflací, aby vláda mohla rozpouštět válečné dluhy!

 

Československo profituje i z vlny uprchlíků z Maďarska, Polska a dalších sovětských satelitů, které se nedokázaly vyprostit z moskevské sféry vlivu. Jistý Maďar jménem András Gróf (později světově proslulý pod svým počeštěným jménem Ondřej Hrabě) využívá příznivého podnikatelského prostředí a zakládá akciovou společnost Intel. Peníze poskytne částečně bankovní dům Petschek, částečně emise akcií na pražské burze - a druhý pilíř československé ekonomiky je na světě. Globální trh polovodičových součástek a čipů ovládají dvě supervelmoci: USA a Československo.

 

Během 70. let se ale věci začnou měnit k horšímu. Československo je zasaženo ropným šokem a hospodářskou recesí. Vláda sociálního demokrata Gustava Husáka točí kormidlem prudce doleva. Svůj vliv má i vzpomínka na dramatický rok 1968, kdy masivní demonstrace radikálně levicových studentů vyděsily tehdejší lidoveckou vládu do té míry, že začala masivně reformovat ekonomiku směrem k sociálnímu státu.

 

Pragmatik Husák, jehož sociálně demokratická strana zvítězila v mimořádných parlamentních volbách v roce 1969, v tomto kursu pokračuje. Inspiruje se švédským sociálním státem a prudce zvyšuje daně, aby bylo na podpory v nezaměstnanosti, sociální dávky tak či onak znevýhodněným, svobodným matkám, zvýšení starobních důchodů, a na další vymoženosti. Husák též prudce zvyšuje minimální mzdu a zavádí moderní zákoník práce podle francouzského vzoru. Ze stejné země si bere inspiraci pro založení Administrativní akademie, elitní vysoké školy pro výchovu špičkových vládních úředníků a politiků.

 

Výsledky této politiky jsou smíšené. Na jedné straně Československo soutěží se Švédskem o první místo na světě v potlačení příjmové nerovnosti - ale na straně druhé, Ondřej Hrabě se nechává slyšet, že neutíkal před komunismem, aby platil 90% daň z příjmu a odchází i s centrálou Intelu do USA. (O něco později si opět mění jméno, tentokrát na Andy Grove.) Podobná prohlášení zazní i od rodiny Petschků a řady dalších československých bankéřů a průmyslníků.

 

Výsledkem je únik kapitálu a pokles příjmů státní pokladny. Centrální banka se snaží povzbudit chřadnoucí ekonomiku zvýšením objemu peněz v ekonomice podle poučky, že inflace je kladně korelována s hospodářským růstem. Jediné, čeho dosáhne, je však vysoká inflace doprovázená hospodářskou stagnací. V roce 1982 inflace vrcholí na hodnotě 25 procent. Částečně se díky ní daří rozpustit státní dluh, ale skvělá pověst koruny jako rezervní měny je pokažena.

 

V roce 1989 končí v důsledku nevalných hospodářských výsledků dlouholetá mocenská hegemonie sociálních demokratů. Prezidentem se stává liberálně orientovaný Václav Havel a předsedou vlády Václav Klaus, stoupenec Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. Vláda snižuje nejvyšší daňové sazby a mírně omezuje některé mimořádně nákladné služby sociálního státu.

 

Výsledky jsou dramatické. Hned po oznámení reforem v listopadu 1989 následují masové demonstrace proti „bezohledným škrtům“, „asociálním úsporným opatřením“ a „fašistické pravicové protilidové vládě“. Zradikalizovaní levicoví studenti obsadí vysoké školy: Praha se na několik dní stane centrem pozornosti světových médií.

 

Důsledkem jsou předčasné volby, ve kterých se dominantní silou stanou komunisté. Ke zklamání mnohých radikálů ovšem komunisté nepřikročí k zavedení plánované ekonomiky - už jen z toho důvodu, že za železnou oponou (tedy za Krkonošemi a za Košicemi) se právě hroutí plánované ekonomiky sovětského bloku jedna po druhé.

 

Komunistická vláda se proto spokojí se znárodněním bank (inspirována Francoisem Mitterandem o jedno desetiletí dříve) a jinak vládne vcelku pragmaticky společně s mocenskou klikou spolužáků z Administrativní akademie, z nichž se stala dominantní politická síla země.

 

Ekonomice se ovšem nedaří dobře. Po emigraci Ondřeje Hraběte a znárodnění bankovního domu Petschek se hroutí i další významný pilíř: mladoboleslavská Škodovka je i se svojí německou dceřinou společností SWD koupena indickým konglomerátem Tata Motors. „Jde možná o urážku národní pýchy,“ píší Hospodářské noviny, „ale bylo by snad lepší nechat Škodu padnout? Jednoznačně nikoli.“

 

Po mimořádných volbách se v roce 1998 stává premiérem Václav Klaus a prezident Václav Havel hovoří v památném projevu o „spálené zemi“ a „mafiánském socialismu“. Země se opět pokouší o krotké reformy, ale sociální stát je již příliš zakořeněn, než aby bylo možné se jej zbavit. Lidé si zvykli na pohodlí, na státem zaručené bezpracné příjmy, na služby zdarma, na žití z podstaty a na dluh.

 

Přijetí eura v roce 2000 umožní ještě další vlnu zadlužování, která se týká podniků i domácností. Nastává několik let konjunktury, kdy státní dluh poklesne ze 120 na méně než 100 procent hrubého domácího produktu a nezaměstnanost se dostane dokonce pod osmiprocentní hranici, poprvé od roku 1974. Zdá se, že společná evropská měna vskutku přináší růst, prosperitu, zaměstnanost a všechny myslitelné výhody... ovšem jen do roku 2008, kdy je náhle a bez varování všechno jinak.

 

Takto se mohl vyvíjet osud hypotetického svobodného Československa. Nesmysl? Víceméně vše, co bylo popsáno (až na Ondřeje Hraběte) se ve skutečnosti v určité obdobě odehrálo v různých zemích západní Evropy: ve Švédsku, Británii, Francii, Německu, atd. Fenomenální hospodářský úspěch byl následován stagnací, bobtnáním sociálního státu, praktickou nemožností jej reformovat, dočasným růstovým impulsem v podobě eura, úvěrovou depresí po roce 2008, a tak dále. Vše, co bylo popsáno ve fiktivních reáliích demokratického Československa během let 1947-2008, se vskutku stalo, pouze jinde v Evropě.

 

Závěr? Marshallův plán byl fenomenálně úspěšný a země, které se jej zúčastnily, mají náskok, který trvá dodnes. Ovšem (1) tento náskok byl vytvořen díky svobodnému obchodu a podnikání, nikoli díky sociálním vymoženostem; (2) nemusí (a nebude) trvat navěky.

 

Ale co ostatně trvá navěky? Snad jen iluze, že vláda pomůže vyřešit vaše problémy.

 

Psáno pro tištěnou verzi časopisu Finmag

předplatné tištěného Finmagu
ROBOTI JDOU DO TOHO...7.DÍL

ROBOTI JDOU DO TOHO...7.DÍL

Škola pro investory

Emoce patří do života, emoce nepatří do investování.

celý článek >>>

Česká politika: proč mechanismus nefunguje

Česká politika: proč mechanismus nefunguje

Problémem české politiky je totálně a naprosto zpackaný politický systém, který je nevhodný pro všechny podmínky a který koncentruje všechny politické omyly.

celý článek >>>

Proč potřebujeme Svátek kapitálu

Proč potřebujeme Svátek kapitálu

Člověka napadne, že existuje celá dosti dlouhá řádka lidí, kteří nejenže by žádný kapitál mít neměli, ale, kdyby na světě bylo aspoň trochu spravedlnosti, seděli by v base.

celý článek >>>

Tři moderní utopie

Tři moderní utopie

Něco o diktatuře, zákeřnosti, totalitních praktikách a skrytém nebezpečí.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
NSTAGRAM
Pavel Kohout youtube videa
GAME DOWNLOAD