Konec  měnové  politiky

11. 5. 2013

Končí jedna éra. Éra měnové politiky. Trvala překvapivě krátce a nikdo přesně neví, co přijde po ní.

Světlo na konci tunelu? Foto Pavel Kohout

Před druhou světovou válkou měnová politika neexistovala. Byly sice centrální banky, které určovaly úrokové sazby a podobné parametry; jejich cílem však bylo pečovat o stabilitu měnového kursu vůči zlatu. Cokoli jiného bylo nedůležité. Vyvolat deflaci a hospodářskou krizi vysokými sazbami? Žádný problém. Hlavní věc je, aby nebylo třeba devalvovat.

 

Poválečná éra byla ve znamení vysokých dluhů (s výjimkou Německa, jemuž byly odpuštěny) a politického posuvu doleva. Zaměstnanost dostala přednost před kursovou a cenovou stabilitou. V roce 1958 William Phillips publikoval přelomovou práci obsahující slavný negativní vztah mezi mzdovou inflací a nezaměstnaností. Phillipsova křivka se stala oblíbeným nástrojem podpory zaměstnanosti na úkor cenové stability.

 

Vznikl první typ měnové politiky - ta fakticky měla fungovat jako nástroj sociální politiky státu. Centrální banky, zhusta závislé na vládě, neváhaly zvyšovat inflaci. V 70. letech se však ukázalo, že Phillipsova křivka přestala fungovat. Přinejmenším ve své tradiční podobě. Už nebylo možné „koupit“ si zaměstnanost zvýšenou inflací.

 

Osmdesátá léta znamenala vznik měnové politiky zhruba v takové podobě, jakou jsme znali donedávna. Centrální banka má v rámci tohoto uspořádání fungovat jako regulátor: zvyšováním sazeb bránit přehřátí ekonomiky a inflaci v době konjunktury, snižováním sazeb naopak stimulovat ekonomiku a bránit deflaci v době recese.

 

Tato éra je nerozlučně spjata se jmény Miltona Friedmana a Johna B. Taylora. Druhý z obou jmenovaných odvodil velmi elegantní pravidlo, které pomocí jednoduché lineární rovnice se dvěma vstupními proměnnými předepisuje optimální úrokovou sazbu. Vznik Taylorova pravidla se datuje do roku 1993. Devadesátá léta byla vůbec zlatou érou měnové politiky. Ekonomové začali věřit, že konečně našli správný recept, jak držet inflaci pod kontrolou a přitom účinně vyrovnávat výkyvy hospodářského cyklu. Byla to iluze.

 

Pokles inflace, který probíhal od začátku 90. let, byl mylně přičítán za zásluhu prozřetelné měnové politice. Ve skutečnosti se spotřebitelské ceny držely nízko díky technologickému pokroku a hlavně globalizaci. Pád obchodních bariér způsobil pád cen všech druhů obchodovatelného zboží. Technický pokrok zlevnil elektroniku všeho druhu, ale také automobily a prakticky cokoli, co se dá vyrobit na robotizované výrobní lince.

Centrální banky sledovaly vývoj spotřebitelských cen, ale z velké části ignorovaly inflaci cen nemovitostí, komodit a některých služeb. Zatímco vládlo sebeuspokojení z nízké inflace a stabilního růstu, nafukovaly se úvěrové bubliny.

 

První z nich, americká bublina rizikových hypoték, splaskla již na jaře 2007. Nyní jsou její následky dávno vstřebány, ale praskla řada dalších bublin, převážně v Evropě. Od Irska po Kypr, od Španělska po Estonsko, příliš nízké úrokové sazby vedly k přílišnému zadlužení. A následně k prasknutí úvěrových bublin a vzniku krizí. Výjimkou byl Island, kde k bublině paradoxně vedly příliš vysoké sazby, které nalákaly do této malé země neúměrně velký objem kapitálu.

 

Nyní je Evropa - hlavně eurozóna - v situaci, kdy by bylo zoufale třeba stimulovat ekonomiku, ale není čím. Uvolněná měnová politika již nemůže přifouknout do ekonomiky vzduch v podobě většího objemu úvěrů. Uvolňovat již není kam. Evropa je již nyní předlužená a snahy předlužit ji ještě více jsou poněkud zoufalé.

 

Nulové nebo dokonce záporné úrokové sazby jsou dnes již realitou. Například český státní dluhopis s kuponem 2,75 % splatný 31.3.2014 nese investorovi záporný výnos v hodnotě -0,13 % per annum. Investovat peníze do bezrizikového státního dluhopisu se stalo privilegiem, za něž je třeba platit!

 

Evropská centrální banka, stejně jako ČNB a jiné centrální banky, si od nulových či záporných sazeb slibují, že investoři budou méně investovat do bezrizikových státních dluhopisů a více do reálné ekonomiky: korporátních dluhopisů, akcií, podnikatelských projektů.

 

Centrální banky si od extrémně nízkých sazeb slibují oživení ekonomiky. Částečně mají možná pravdu. Peníze budou téci ze stagnující a bankovní krizí stižené Evropy jinam. Někam, kde úrokové sazby jsou ještě přijatelné a kde je šance na rozumný hospodářský růst.

 

Měnová politika v podobě, jak jsme ji znali zhruba od začátku 80. let, přestala existovat. Je dost možné, že navždy - že šlo o experiment, který nevyšel. Může se stát, že prakticky nulové či mírně záporné sazby budou v Evropě převládat desítky let. Podívejme se na Japonsko, tam tento stav je již dlouhodobou realitou.

 

Ledaže by teoretici vyvinuli nějakou další měnovou politiku, verze 3.0 beta. Zpočátku by neškodilo pokorně se vrátit k rakouské ekonomické škole. Ta zdůvodňuje výkyvy ekonomiky právě na základě cyklu bankovních expanzí a následných krizí. Jak velmi současné - a přitom kořeny této teorie sahají zpět až do roku 1873.

Jak funguje švýcarská dluhová brzda

Jak funguje švýcarská dluhová brzda

Švýcarská dluhová brzda je pravidlo, které omezuje výdaje, aby nepřekročily objem strukturálně upravených rozpočtových příjmů. To znamená, že výdaje nutně musí respektovat příjmy.

celý článek >>>

Prezident a jeho konflikt

Prezident a jeho konflikt

Právníci, kteří psali ústavu, byli cosi jako programátoři, kteří tvořili „operační systém“, na kterém funguje veškerá politika a všechny zákony. Jejich lajdáckou práci ale nikdo nekontroloval

celý článek >>>

Příběh britského dluhu, díl druhý

Příběh britského dluhu, díl druhý

Válečná Británie investuje všechny své síly do vítězství. Uspěla, ale musí zaplatit účet za vyhranou válku...

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD