Levicovým  liberálům

5. 10. 2013

Jeden z mých čtenářů reagoval na tvrzení, že liberální levice v současné době neexistuje. Jádrem jeho odezvy - nesouhlasné odezvy, samozřejmě - je tato věta:

 

Liberální znamená rovné šance a zvyšování daní v tomto kontextu má za cíl srovnání šancí (například dědická daň).

 

Jinými slovy, pokud slovo „liberální“ definujeme ve smyslu rovnosti příležitostí, pak lze hovořit o liberální levici. Tvrdí můj čtenář.

S rovností je to v životě i v politice ošemetné. All men are created equal, říká americká deklarace nezávislosti. Všichni lidé se rodí sobě rovni, přeloženo do moderní češtiny. Krásná myšlenka, která vyjadřuje vznešenost a sílu doby osvícenství, kdy vznikla. Od roku 1776, kdy ji Thomas Jefferson napsal, už svět nebyl nikdy stejný jako dříve. Stále sice existovaly absolutní monarchie, tyranie, diktatury, kasty, segregace, otroctví, nevolnictví a ostatní historické ohavnosti: ale idea rovnosti všech lidí před zákonem už byla na světě. A žádná síla už ji nedokázala zničit.

 

Stejně tak nezničitelná je myšlenka základních lidských a občanských práv. Stojí za to si připomenout slavné Jeffersonovy věty ještě jednou:

 

Pokládáme tyto pravdy za samozřejmé: že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni; že jsou nadáni svým Stvořitelem jistými nezcizitelnými právy; že mezi ně patří právo na život, svobodu a právo hledat štěstí. A že za účelem zajištění těchto práv si lidé ustavují vlády, které odvozují své pravomoci od souhlasu těch, jimž vládnou.

 

Vnímáte ten historický přelom? Už žádní šlechtici a králové z boží milosti. Z poddaných se stávají svobodní občané. I ten poslední chudák má před zákonem stejná práva jako hlava státu. Každý má právo na život, svobodu a právo hledat štěstí. Vládcové již nemají více být nadřízenými občana, nýbrž jeho nájemnými služebníky. Vláda nemá lidem poroučet, ale chránit jejich práva. Poddaní nejsou již zodpovědni vladaři, ale vláda občanům.

 

Jenomže ideály rovnosti mají háček. A nešlo zdaleka jen o to, že ve Spojených státech v době vyhlášení Deklarace existovalo otroctví (a mělo existovat ještě předlouhých 89 let.)

 

Jde především o nepříjemný fakt, že lidé se nerodí sobě rovni. Víme to všichni. Někdo se narodí s vlohami k matematice a ke hře na housle. Jiný se narodí mentálně zaostalý anebo s vlohami ke vzniku zhoubných nádorů. Někdo se narodí bohatým rodičům v sídle s výhledem na Green Park, jiný v kalkatském slumu. Anebo v jiném slumu. Anebo na jiném otřesném místě, vyberte si, výběr je široký.

 

Nemusíme ani jezdit do kalkatských slumů. Stačí, když student z malého města přijede do Prahy. Pochopitelně se srovnává s pražskými spolužáky. Ti nemusí utrácet za kolej, obvykle mívají bohatší rodiče, zajímavější okruhy přátel, a tak dále. A když pražský spolužák dostane byt od tatínka anebo dokonce zdědí vilu na Ořechovce, rozdíl ve finančním a společenském kapitálu zvláště vynikne.

 

Ano, život je nespravedlivý. Krutě nespravedlivý. Samozřejmá myšlenka, která se nabízí, je ubrat trochu štěstí těm šťastným a přidat nešťastným.

Zkrátím to: všechny pokusy v tomto směru hanebně selhaly nebo právě selhávají. Východoevropský experiment s centrálně řízeným socialismem již zkrachoval. Západoevropský experiment se sociálním hospodářstvím se zbytkovými prvky trhu právě krachuje: průměrný státní dluh zemí eurozóny přesáhl 90 procent a trend směřuje vzhůru.

 

Co teď?

 

Když selhaly různé varianty tradičního socialismu, nabízí se svůdná myšlenka vymyslet něco nového. Něco moderního, hezkého, designového, něco, co vypadá cool. Třeba srovnání šancí. Jednoho trochu znevýhodnit, ne úplně, ale tak aby, jeho méně privilegovaní spolužáci nebyli úplní outsideři. Žádný stalinismus, pochopitelně. Jen něco jako handicap jako v golfu, aby podstatně slabší soupeř měl stále šanci hrát proti profesionálovi. To je přece spravedlivé, ne?

 

Ne. Není, bohužel. Za každou moderní liberálně levicovou myšlenkou o srovnání šancí se skrývá prasečí přání, aby sousedovi také chcípla koza. Jakkoli elegantní intelektuálská slůvka o spravedlnosti a rovnosti příležitostí nedokáží přehlušit zakyslý pach závisti.

 

A ještě něco. Kromě závisti je tu i drzé přesvědčení, že právě my vyvolení známe recept, podle kterého budeme někoho zvýhodňovat na úkor někoho jiného. Troufalý pocit, že právě my máme právo mluvit lidem do života, brát jim peníze, poroučet a zakazovat. Pocit, že my jsme ti lepší, uvědomělejší, kteří vše vědí lépe než ostatní. Bráníme veřejný zájem. A co je to veřejný zájem, určujeme my sami.

 

Lidé, kteří věří, že mají recept na štěstí pro všechny, jsou bezmezně drzí a zaslepení. Ve své pošetilosti si myslí, že jsou moderní. Ve skutečnosti jsou ovládáni tak tradičními hříchy, jakými jsou závist a pýcha.

Jsou tu i praktické ohledy. Lidé zatížení progresivními daněmi a dědickými daněmi se budou méně snažit. Proč by měli, když stát jim zkonfiskuje valnou část úsilí? Proč myslet na děti, když dědická daň schlamstne většinu pozůstalosti?

 

Chudí a nešťastní lidé se budou snažit ještě méně. Proč, když jim stát poskytne bezpracný příjem na základní potřeby? Celková ekonomická výkonnost klesá s růstem daní a s růstem objemu dávek. A je úplně jedno, že vysoké daně přejmenujeme na rovnost příležitostí a socialismus na levicový liberalismus.

 

Thomas Jefferson psal o právu hledat štěstí. Nikoli o právu na štěstí. Právo hledat je univerzální. Štěstí prožívá každý jinak. Nikdo neví, co si pod ním představují jeho spoluobčané. Nikdo nemá právo poroučet lidem, jak mají hledat své štěstí. A jen tak docela mimochodem, spontánní proces hledání je nejsilnějším motivačním motorem, který žene vpřed ekonomický růst. Žádné zákony nedokáží přimět lidi k činnosti tak účinně jako snaha postarat se o sebe a o své nejbližší.

 

Pokud se považujete za levicového liberála, zřejmě budete nesouhlasit. Budete hledat různé důvody a různé výmluvy, budete diskutovat o nepodstatnostech, šermovat citáty různých autorit a slovíčkařit. Jenže smůla. Podstata problému je, že chcete trestat jedny, odměňovat jiné, a přitom si myslíte, že máte morální a intelektuální právo tak činit.

 

Nemáte nic. Máte jen malého Stalina ve svém nitru. Malého Stalina, který se maskuje, protože se stydí za to, že je Stalin.

 

Co dělat? Vyžeňte ho. Osvoboďte se a pohlédněte realitě do očí. Zahoďte ambice poroučet jiným a hledejte své vlastní štěstí. Ne, nebudu vám říkat, kde ho hledat a jak.

Stand out from the crowd, foto Pavel Kohout
Malý politický kompas

Malý politický kompas

Nechci, aby stát podporoval církve, ať už finančně nebo prostřednictvím mediální propagandy.

celý článek >>>

Česko versus Slovensko

Česko versus Slovensko

Evropa je chycena v pasti vysokých daní a stagnace, která je jejich důsledkem.

celý článek >>>

Kalouskovo selhání

Kalouskovo selhání

Výsledkem Kalouskova působení jsou vyšší daně a přetučnělý stát, který ale na druhé straně nemá prostředky na některé základní funkce.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD