Národní  charakter  versus  politický  systém

13. 11. 2012

Lidé se chovají podle okolností, v jakých žijí. Okolnosti jsou tvořeny systémem pravidel. Je-li systém dobře nastaven, i lidé průměrných kvalit se chovají dobře, eticky korektně a ekonomicky efektivně. Východní Němci vyráběli trabanty a wartburgy. Jejich západní bratranci produkovali mercedesy a bavoráky. Rozdíl nebyl v rase a dokonce ani v kultuře: byl čistě v politickém systému.

Česká veřejnost má tendenci význam systému podceňovat. Často a ráda se kritizuje nebo dokonce masochisticky trýzní diskusemi o vlastní méněcennosti. Zdá se, že se z Čechů stávají rasisté obrácení sami proti sobě:

  • Češi asi potřebují nového protektora. Vládnout si už sami neumí.
  • Kde jsi, Rakousko? Češi si neumějí vládnout!
  • Češi si neumí vládnout; a když, tak blbě.

Nemá cenu uvádět další podobné názory, byla by to ztráta času. Je jich plno na internetových diskusích i „naživo“. Podstatné je, že tento druh sebemrskačství je zbytečný. Je nesmyslný, protože nebere v úvahu jeden podstatný faktor.

Během celé novodobé historie Češi neměli šanci si vládnout. Naposledy v roce 1619 a to netrvalo dlouho. Pak přišla třicetiletá válka. Pak Habsburkové. Navzdory některým romantickým názorům jejich vláda nebyla skvělá. Nejprve zhruba na dvě stě let prakticky zrušili českou kulturu a vzdělanost. Zatímco anglické nebo holandské baroko bylo obdobím osvícenství, vědy a kultury, české země procházely dobou temna. Kolik znáte českých vědců z období 18. století? Kolik spisovatelů, dramatiků, básníků?

Pak se během 19. století poměry přece jen poněkud zlepšily. Habsburkové dokonce zavedli ústavu a parlament. Český národ začal rychle dohánět zpoždění.

V té době ani příliš nevadilo, že rakouská ústava byla značně nepovedená. Rakušané se prostě podívali do Británie a zhruba podle tamního politického systému vytvořili vlastní. Vytvořili - inu, spíše zbastlili. Rakouský ústavní a volební systém byla nepříliš zdařilá napodobenina westminsterského systému, na kterou naroubovali poměrný volební mechanismus.

Výsledkem byl hybrid, který fungoval všelijak, jen ne skvěle. Rakousko trpělo takřka každou chvíli vládní krizí. Během let 1868 až 1918 byla průměrná životnost rakouské vlády 20 měsíců. To je horší skóre, než jaké doposud má tolik opovrhovaná novodobá Česká republika.

Že se za starého Rakouska tolik nekradlo? Inu bodejť. V roce 1870 celkové veřejné výdaje činily kolem 10 až 11 procent hrubého domácího produktu, jak odhaduje Vito Tanzi a Ludger Schuknecht v knize Public Spending in the 20th Century.

V roce 1913 Rakousko veřejně vydávalo stále jen 13 procent HDP. Nekradlo se zdaleka tolik, neboť jednoduše nebylo z čeho. Rozhodně nešlo o přednost systému.

První republika naneštěstí převzala rakouský volební a politický systém se všemi jeho nedostatky. Výsledkem byla nestabilita, politické čachry, partajní politikaření a nevyhnutelná korupce. Sebetrýznitelský mýtus tvrdí, že předválečné Československo bylo dokladem a názornou demonstrací neschopnosti tohoto národa vládnout sám sobě.

Ale kdepak. Ve skutečnosti šlo o ukázku neprozíravosti tehdejších ústavních právníků. Ti neměli převzít dysfunkční rakouský politický model. Měli opsat ústavu Spojených států a mírně ji upravit pro československé podmínky.

Po půlstoletí totality jsme opět získali svobodu - a opět stejná chyba. Ústavodární mudrcové zkopírovali chybný politický systém první republiky. Staré Rakousko žije v našem poměrném systému, v našem postavení prezidenta v poměru k premiérovi, v našem uspořádání vlády, v našem politikaření, politické nestabilitě, nutnosti formovat krkolomné koalice, v naší korupci.

Na rozdíl od starého Rakouska ovšem náš moderní stát přerozděluje přes 40 procent hrubého domácího produktu; prostor pro korupci a zneužívání veřejných prostředků je mnohem větší.

Lidé se chovají podle okolností. Politikové mají všude na světě dobré i špatné stránky. Ve špatném systému mají prostor rozvíjet to nejhorší v sobě. Nezměníme-li systém v samotné jeho podstatě, je marné doufat v jakékoli zlepšení. Je marné volat po morálce, po zlepšení charakteru, po nových tvářích v politice, po nových nezkorumpovaných stranách. Budeme-li zachovávat při životě systém, který trvale a pravidelně selhává již od roku 1868, veškerá volání po obnově budou jen výkřiky do tmy.

Změna českého politického systému je cílem knihy, která dnes vychází. Není to malý cíl: je to nutnost.

Pavel Kohout, autor knihy Úsvit

S dotacemi do pekla

S dotacemi do pekla

Pravicové či levicové vlády, všechny mylně předpokládaly, že evropské dotace jsou peníze „zdarma“, které mohou pomoci hospodářskému rozvoji. Nic takového se nestalo, kromě nákladů na kofinancování ze státního rozpočtu dotace prospěly pouze plýtvání, korupci a špatnému hospodaření.

celý článek >>>

Galerie bezradnosti: medailonky prezidentských kandidátů

Galerie bezradnosti: medailonky prezidentských kandidátů

Jan Fischer, Miloš Zeman, Karel Schwarzenberg. Pavel Kohout vysvětluje, proč tyto kandidáty nedoporučuje volit za prezidenta České republiky.

celý článek >>>

Konflikt generací, který se nekonal

Konflikt generací, který se nekonal

Jenže pak „Husákovy děti“ začaly odcházet do penze. Bez náhrady. Chytřejší a ekonomicky aktivnější část mladé generace šla za oceán. A penzijní systém nekrytý rezervami tvrdě přistál. Mládež nešla do žádného generačního konfliktu. Jednoduše odcházela, když zjistila, že starce a stařeny toužící po sociálních jistotách ve volbách již nikdo nikdy nepřehlasuje.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD