Máme  vyměnit  korunu  za  euro?

21. 11. 2013

Docela chápu, že myšlenka přijetí eura připadá mnoha lidem přitažlivá. Snazší obchod, cestování, ale také širší nabídka investičních nástrojů, abych se zmínil o mé vlastní profesi. Z tohoto hlediska jsou výhody jasné.

 

Přesto všechno jsou stále nejméně dva zásadní argumenty pro vlastní měnu. A dokonce i poté, co si ČNB začala neodpovědně a nekvalifikovaně hrát s jejím kursem.

 

V první řadě, zkusme se zamyslet, kde by dnes česká ekonomika byla, kdybychom byli přijali euro již před deseti lety. Ondřej Jonáš tvrdí, že deset let otálení s přijetím eura stálo českou ekonomiku promarněných 613 miliard korun HDP, tedy zhruba 60 miliard korun ročně. Ó hrůzo, o jaký balík peněz přicházíme!

 

Jenže - co by následovalo, kdybychom měli euro v kursu již od roku 2003 v tehdejším kursu necelých 32 CZK/EUR? Jsou dvě možnosti. Buď bychom dnes byli mnohem chudší - anebo bychom trpěli nebezpečnou inflací.

Barcelona, foto Pavel Kohout

Posilování kursu koruny mělo za následek, že HDP za rok 2012 byl zhruba o 806 miliard korun vyšší ve srovnání s hypotetickou situací, kdybychom měli euro od roku 2003 a stejnou inflaci jako ve skutečnosti. Kdyby koruna neposilovala (protože bychom ji už neměli), byla by ekonomická výkonnost Česka v roce 2012 o 806 miliard korun nižší (nebo spíše o 32 miliard euro nižší).

 

Mluvíme o 806 miliardách jen za samotný rok 2012, o které jsme mohli být chudší, kdybychom měli euro; srovnejme to s úsporami 60 miliard korun na konverzních poplatcích a zajišťovacích operacích ročně podle Jonáše. Je zřejmé, která miska vah převáží. Ušetřili bychom desítky miliard, ale přišli bychom o stovky.

 

Posilování volně plovoucího kursu se může působením trhu zastavit nebo obrátit, je-li toho zapotřebí.

Členství v eurozóně nic podobného neumožňuje. Ekonomiky, které uvázly v pasti příliš silné měny (což je většina latinskoevropských států včetně Francie), musí velmi těžce snižovat mzdy a důchody. Je-li něco protivnějšího než devalvace, je to právě tato tzv. vnitřní devalvace. Dokud máme vlastní měnu, jsme ušetřeni rizika, že budeme vnitřní devalvaci potřebovat. (Naposledy, když u nás došlo ke vnitřní devalvaci, skončilo to atentátem na ministra financí. Alois Rašín následkům zranění podlehl.)

 

Jiným rizikem společné měny je nekontrolovaná inflace. Nemám teď na mysli index spotřebitelských cen. Ten je „ošéfován“ metodikou HICP takovým způsobem, že cenová inflace takřka nikdy nemůže vyjít ošklivě vysoká. Mám na mysli inflaci monetárních agregátů a především úvěrů. Jde o typ inflace, který je běžně stranou pozornosti veřejnosti a bohužel někdy i centrálních bankéřů. Přesto jde o mnohem nebezpečnější typ inflace.

 

Roste-li spotřebitelská inflace dvojciferným tempem, všimne si toho každý a je to politický problém. Roste-li podobně objem úvěrů podnikům a domácnostem, nevšimne si toho nikdo kromě analytiků a ekonomů specializovaných na finanční sektor. Politicky to není problém, ale požehnání: inflace úvěrů má za následek růst zaměstnanosti, vyšší daňové inkaso, spokojené občany, kteří si na hypotéku konečně pořídili vlastní bydlení, spokojené firmy, které mají dostatek investičních prostředků na rozšiřování kapacit.

 

Pamatujete? Není to tak dávno, co podobným obrazem štěstí a spokojenosti bylo Portugalsko, Irsko, Španělsko a dokonce i Řecko. Mohutná úvěrová inflace, která dosahovala hodnot i několika desítek procent ročně v některých zemích, zařídila hospodářský zázrak na dobu určitou. V oněch časech se i Slovinsko chlubilo úspěšným přijetím eura a výhodami z toho plynoucími. Dnes je dalším kandidátem na „záchranný úvěr“.

Úvěrová inflace však nemůže růst donekonečna. V časech, kdy se karta obrací, euro přestává být výhodou a stává se přítěží. Úvěrová a monetární inflace měla za následek růst nákladů v dobrých časech. Ve zlých časech je třeba snižovat mzdy, nájmy, důchody, zkrátka vše. To je vždy spojeno s dlouhodobou hospodářskou recesí nebo přímo krizí; neexistuje objížďka nebo zkratka přes toto slzavé údolí.

Zdroj: ECB

Zdroj: ECB

Samozřejmě, úvěrová inflace (i deflace) může vzniknout i bez eura. Jenomže absence vlastní měnové politiky znamená absenci možných ochranných prostředků. Ekonomika, která používá euro a v níž probíhá nebezpečná úvěrová inflace, nemůže proti ní nic dělat.

 

Kdyby Irsko a Španělsko neměly euro, zajisté by nedosahovaly takového tempa hospodářského růstu během let 2000-2008. Ale nezažily by ani propad v pozdějších letech. A ne, společná evropská rozpočtová politika není záchranou. Společný evropský rozpočet nemá ani teoreticky nástroj, jak vyrovnávat bankovní cyklus v jednotlivých členských zemích. Ne, ani společný evropský bankovní dohled.

 

Konstrukce eura je tak silná, že je prakticky nemožné ji rozbít nebo demontovat. To opakuji jen tak pro jistotu, aby mě někdo nepodezíral z prognóz rozpadu eura: nikdy jsem rozpad eura neprorokoval. Ani v dobách největší krize jeho členských zemí. Vstup do eurozóny je krok, který se provádí jednou provždy a není cesty zpět. Proto je třeba vědět, kam vstupujeme.

 

Vstupujeme do organizace, jejíž finální podobu neznáme. Vstupujeme do politického projektu, na jehož konci můžeme velmi pravděpodobně najít společné evropské daně. Jejich sazby budou stanovovány Němci a Francouzi - a můžeme si být jisti, že taková daňová nálož by pro českou ekonomiku byla totálně destruktivní. Ušetřili bychom možná 60 miliard korun ročně, ale tato "úspora" by byla katastrofálně drahá.

 

Nakonec ještě dvě poznámky. Úvahy o obrovských úsporách díky společné měně nejsou nic nového. Různé optimistické propočty podobného typu se objevovaly již od poloviny 90. let. Rovněž slibovaly rychlejší hospodářský růst, levnější banky, a tak dále.

 

Skutečnost? Přesný opak slibů. Pomalejší růst. A nečekaně drahá záchrana přeúvěrovaných bank.

 

Druhá poznámka. Neuvěřitelný úlet čtyř ze sedmi členů bankovní rady ĆNB může dávat prostor pro úvahy, zdali korunu přece jen nenahradit eurem. Ale možná lepší téma je, zdali nenahradit bankovní radu. Nikoli jinými členy, ale počítačovým algoritmem pro automatickou a dokonale předvídatelnou měnovou politiku. Konec nespolehlivého lidského faktoru a velká úspora mzdových prostředků.

 

Algoritmus bych viděl tak na dvě stě, možná tři sta řádků v Pythonu. Vývoj nenákladný, úspory k nezaplacení.

Měnová politika z vrtulníku

Měnová politika z vrtulníku

Pokud by snad ČNB opravdu chtěla podpořit ekonomickou aktivitu, měla se spíše vydat jinou cestou.

celý článek >>>

Intervence ČNB – otázky a odpovědi

Intervence ČNB – otázky a odpovědi

ČNB tvrdí, že hrozí „deflační spirála“: klesající maloobchodní ceny by prý způsobily odklad nákupů, což by údajně mělo za následek pokles ekonomiky.

celý článek >>>

Přímá demokracie, poslední tabu

Přímá demokracie, poslední tabu

Valná většina českých politiků slyší o Švýcarsku opravdu s krajní nechutí, neboť přijetí podobného modelu by pro ně určitě znamenalo podstatné omezení.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD