Masaryk  a  více  tváří  demokracie

18. 7. 2013

Jaký by měl být český prezident? Více než 760 účastníků ankety na našem serveru odpovědělo, že by měl snížit daně jako Ronald Reagan, být morální autoritou jako Tomáš Garrigue Masaryk a zavést novou stabilní Ústavu jako Charles de Gaulle. Toto vše by měl provádět s tvrdošíjností a energií Winstona Churchilla.

 

Výsledek ankety byl vzácně vyrovnaný. Ostatně, v konkurenci čtyř velikánů bylo těžké si vybrat. Výborné druhé místo T. G. Masaryka mě potěšilo, neboť ukazuje, že lidé touží po slušnosti.

Lstivá liška, foto Pavel Kohout

Masaryk to neměl lehké. Stal se prezidentem nově vzniklého státu, který trpěl důsledky války, ztratil statisíce mladých lidí v bojích a v epidemiích a jeho ekonomika byla v prekérní situaci. Kromě těchto dočasných problémů zde byly permanentní potíže: národnostní různorodost a rozdíly mezi vyspělostí různých regionů.

 

Masaryk měl velmi omezené pravomoci. Měl být - a také vlastně byl - voleným konstituční monarchou. To nijak nesnižuje jeho zásluhy. Ty naopak vynikají, když uvážíme, s jakými politickými vlky a šakaly musel jednat. Politici z první československé republiky totiž nebyli sborem nezkušených idealistů. Byli to převážně ostřílení harcovníci. A když se jim naskytla šance, napsali ústavu nového státu tak, aby se jim hodila. Aby pokud možno nikdo nerušil jejich moc.

 

Kdybyste byli na místě předsedy velké politické strany, jak byste si představovali ideální volební systém? V první řadě, abyste mohli sami v nejužším kruhu stranických sekretariátů rozhodovat, kdo smí kandidovat a kdo ne. První republika přijala poměrný volební systém s pevnými kandidátkami podle německého vzoru. (V knize Úsvit mylně uvádím, že šlo o dědictví Rakouska, za což se čtenářům i Rakousku omlouvám.) Jaký byl jeho efekt?

 

„Voliči neměli možnost udělovat preferenční hlasy, s čímž souviselo právo stran kontrolovat proces přerozdělování hlasů ve druhém a třetím skrutiniu,“ uvádí Eva Šimánková ve své práci „Stranický systém v Československu 1918-38 a vliv volebního systému na jeho podobu“.

„Stranické elity tímto upevňovaly vnitrostranickou disciplínu a také svoji vlastní pozici. Političtí oponenti tak měli prakticky jedinou možnost se prosadit, a to prostřednictvím nového politického subjektu,“ uvádí dále Šimánková. „Jednalo se o bezpečnostní opatření, jež upevňovalo disciplínu v politických stranách a usnadňovalo vytváření a následnou stabilitu vládních koalic, které byly za poměrného volebního systému téměř nevyhnutelné,“ uvádí autorka na jiném místě.

 

Politický systém byl tedy dílem elit, které si jej navrhly pod heslem „vládneme, nerušit“. Zejména neměl rušit volič, ten zbytečný otrapa. Ideologické zdůvodnění tehdejšího systému ovšem vypadalo jinak. Dejme opět slovo Evě Šimánkové:

 

V předloženém vládním návrhu volebního zákona [v roce 1920] byl patrný názor, že většinový systém, ať už v jednokolové či dvoukolové variantě, je pro nově vzniklý stát nepřijatelný. Vláda ve své důvodové zprávě uvádí, že zavedení proporčního systému je důležité zejména proto, aby složení Národního shromáždění odpovídalo nejenom skutečnému poměru politických stran, ale rovněž také skutečnému poměru národností obývajících republiku Československou. Jako varovný příklad uvádí zákon pro říšskou radu, v němž „byla uzákoněna volební geometrie národu českému tak nepřátelská, že nemá sobě rovné v dějinách parlamentarismu.“

 

Dalším důvodem, který vedl ke snaze prosadit volbu na principu poměrného zastoupení, lze spatřit ve snaze ochránit obyvatele před radikální socialistickou převahou a i tento faktor je zahrnut ve výše uvedené důvodové zprávě. Výsledky prvních voleb, z roku 1920, avizovaný předpoklad ve své podstatě potvrdily. Sociálně demokratická strana ve volbách znatelně triumfovala a tento výsledek by za předpokladu většinového systému velmi pravděpodobně představoval jednoznačné vítězství.

Jakkoli tyto důvody vypadaly logicky, historie ukázala jejich bezvýznamnost. Poměrný volební systém nedokázal zabránit vzestupu německého a maďarského nacionalismu v pohraničních oblastech koncem 30. let. Naděje, že poměrný volební systém německého typu zabrání nástupu radikálních sil, vzaly za své především v samotném Německu v roce 1933. Fungujícím prostředkem proti radikálním politickým stranám ale v první řadě není volební systém. Je jím nezávislý ústavní soud.

 

Systémem vynucená přísná stranická disciplína perfektně vyhovovala NSDAP, stejně jako Komunistické straně Československa v roce 1946. Nejtužší disciplína nejvíce vyhovuje stranám, které jsou nejméně demokratické.

 

Politika řízená stranickými elitami za první republiky selhala po všech stránkách. Jediný, kdo z ní měl prospěch (navíc jen dočasný) byly elity samotné. A není divu, že nadvládu poslanecké sněmovny s kandidátními listinami s pevným pořadím kandidátů a tuhou stranickou disciplínou dnes obhajují ti, kdo z něho mají největší prospěch: straničtí bossové, kterým nejde o demokracii, ale o vlastní moc.

 

Na masarykovskou demokracii se odvolává například Miroslav Kalousek. Jeho představa demokracie ale spočívá přesně v tom, co na první republice bylo špatné: v nekontrolované moci stranických sekretariátů. Tuto představu ostatně sdílí s dalšími „obránci parlamentní demokracie“ z jiných tzv. velkých stran.

 

Demokracie ovšem může mít i jiné podoby než uzavřenou, stranami kontrolovanou masovou kandidátku. Demokracie může vypadat jako otevřená kandidátka do švýcarského Federálního shromáždění, kam lze volit kandidáty z více stran najednou. Anebo jako přímá volba konkrétního jména: britský nebo americký model. Demokracie může - ó hrůzo! - vypadat i jako možnost odvolávat politiky, jakkoli se českému národu předkládá k věření, že jde o populismus.

 

Demokracie zkrátka může mít více tváří. Nynější nefungující český model je jen jednou z těch méně hezkých.

Nad příspěvky čtenářů

Nad příspěvky čtenářů

Jakmile je řadový poslanec podroben diktátu stranické disciplíny a je nucen hlasovat proti svému názoru, je to bezpochyby porušení poslaneckého slibu.

celý článek >>>

Spasitelům demokracie II.

Spasitelům demokracie II.

Existuje zvyklost, že demokratický prezident této země má nosit knír. Nosili ho Masaryk i Beneš. Pak přišel hladce oholený Hácha – a bylo po demokracii.

celý článek >>>

Spasitelům demokracie I.

Spasitelům demokracie I.

Zrazení slibu daného voličům je mnohem větší průšvih, než se zdá. Tady se politici chovají, jako by stát byl jejich majetek.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD