O  monarchii  a  absolutní  moci

24. 7. 2013

V Londýně se narodil následník trůnu. Ještě neměl ani jméno, ale už měl titul. Také jeho budoucnost je narýsována dopředu. Už se například ví, do jakých škol půjde. V dospělosti jej pravděpodobně čeká vojenská kariéra, podobně jako jeho otce. Finanční starosti jej rovněž trápit nebudou. A poslední věc, která by mu mohla v životě hrozit, je osamělost.

The Crown Jewels, foto Pavel Kohout

Když jsem byl mladší a naivnější, nešlo mi na rozum, k čemu jsou v moderní době dobré monarchie. Jak je možné, že někdo žije z rodového majetku, nic nedělá, dokonce ani ve skutečnosti nevládne, a přesto se mu lidé klaní? Jak absurdní.

 

Teprve mnohem, mnohem později mi došlo, že králové a šlechta přece jenom něco dělají. Nemám přitom v první řadě na mysli slavnosti a rituály, které lákají turisty a přitahují pozornost médií. Slavnosti a mediální pozornost mají samozřejmě také svoji hodnotu: žádná reklamní agentura na světě by nezjednala Británii takovou propagaci jako královská rodina. Kdyby královna Alžběta mohla jménem rodiny fakturovat vládě služby v oblasti public relations, byly by to tučné účty. Monarchie se Británii vyplácí.

Srovnejme to s medvědí službou, kterou Spojeným státům dělá Hollywood. Člověk, který si o Americe dělá obrázek jen podle filmů, musí USA považovat za zemi vrahů, násilníků, sexuálních zvrhlíků na jedné straně a hysterických manželek na straně druhé. Tomu všemu vládne CIA, která tahá za nitky tak obratně, že vůbec nezáleží na prezidentovi. (V kolika filmech je hlavním padouchem někdo z amerických tajných služeb?)

 

Když pak Evropan skutečně přijede do Ameriky, bývá překvapen, že vrahů, promiskuitních novinářek a tajných agentů je tam kupodivu méně než normálních lidí. A věřící muslim z Pákistánu nebo z Egypta, který se do USA nikdy nepodívá, může vskutku dojít k závěru, že Amerika je Velký Satan, jehož je třeba zničit.

Británie to má mnohem lepší. Jediné místo, kam si turista netroufne, je Midsomer. Tamní míra vražd a zabití v přepočtu na rok a milion obyvatel (podle pečlivých kalkulací novinářů z BBC) je na úrovni Lotyšska nebo Turecka. Pro srovnání, Kolumbie nebo Jihoafrická republika má míru „vražednosti“ ještě desetkrát vyšší.

Ale zpět k monarchii. Propagační role, jakkoli důležitá, bledne ve srovnání s tím, co královská rodina vyrábí jako svůj hlavní produkt. Tímto cenným produktem je abstraktní termín: kontinuita. Spojitost, chcete-li. Absence převratů a revolucí. Pokud víte, že královská rodina si udržuje postavení a majetek po celá staletí, máte slušnou míru jistoty, že i vaše rodina může v této zemi nerušeně žít, pracovat, podnikat, investovat a nebát se budoucnosti.

 

Samozřejmě, ani král nezabrání Dolní sněmovně zvýšit daňové sazby na 95 procent, pokud se poslanci tak rozhodnou. Už se tak koneckonců stalo. Ale Británie to přežila také díky kontinuitě a tradicím, které královská rodina symbolizuje.

 

Kontinuita je důležitá. Většina zemí, které se pokoušely napodobit britský politický systém, neuspěla. Naprostá většina. Keňa zpočátku opsala britský systém do takových detailů, že parlament v Nairobi má dvě řady poslaneckých lavic vzdálených od sebe na šířku dvou mečů. Stejně jako v Londýně. Parlament má věž, jejíž funkcionalistický styl postrádá neogotickou malebnost Big Benu, ale inspirace se nezapře. Přesto pokus transplantovat britský systém na rovník nevyšel nijak skvěle.

 

Ukázalo se, že parlament nezkrocený tradicemi a zvyklostmi je příliš silný. Země, jejíž parlament si může dělat cokoli, během historicky krátké doby pozná, co to obnáší. Parlament bez kontroly, bez mocenské protiváhy a bez slušného vychování se chová jako násilník, který si dělá, co chce, který si vezme, co chce a který nezná žádná omezení a žádnou míru.

 

Takový je i český parlament. Poslanecká sněmovna je zvyklá, že má absolutní moc. Ta je nyní lehce ohrožena. Poslanci, až na řídké výjimky, nemají smysl pro přiměřenost. A tak někteří křičí o údajném „ohrožení parlamentní demokracie“. Ve skutečnosti je ohroženo jen jejich výsadní postavení a moc. Ta sahá mnohem dále než k tvorbě zákonů, což by správně mělo být jediné poslání parlamentu. Poslanci si nárokují i vliv nad mocí výkonnou, což je základní systémová chyba.

 

V Británii tuto systémovou chybu korigují zvyky a dobré mravy, ale Česko (nebo třeba Keňa) tyto zvyky a mravy postrádají. A kde zvyklosti chybí, nastupují náhražky. Uměle vymyšlenou zvyklostí například je, že vláda jmenovaná prezidentem má mít předem podporu Poslanecké sněmovny. Inu, žádná taková zvyklost ve skutečnosti neexistuje. Precedent: když Václav Havel jmenoval Josefa Tošovského předsedou vlády, žádnou parlamentní většinu neměl v tento okamžik zajištěnou.

 

Kultivace britského politického systému trvala stovky let. Češi jsou v tomto směru někde na úrovni 17. století. Naše civilizované století, nechuť k násilí a jistá míra lenosti naštěstí zabraňují vypuknutí ozbrojeného konfliktu mezi panovníkem a parlamentem. Navíc mnoho Čechů by si přálo, aby prohrály obě strany.

Faktem zůstává, že nemáme ani dobré tradice, ani monarchii a dokonce ani rod, který by ji teoreticky mohl založit. Touto cestou naše problémy nevyřešíme.

 

Co bychom mohli udělat: instalovat nový politický systém, jehož funkce nebude záviset na tradicích. Systém, kde role parlamentu a prezidenta budou striktně odděleny. Systém, který nebude obsahovat vnitřní logické rozpory.

 

Ale zpět k úvodu. Ačkoli jsem pro republikánské zřízení doma, rád připiji na zdraví malého George Alexandra Louise Windsora. Hodně štěstí v životě.

Superúřad na zrušení

Superúřad na zrušení

Úředníci promítají do návrhů své názory, své zájmy a svoji ideologii. Náměstky ani úředníky nikdo nevolil.

celý článek >>>

Detroit, varovné znamení

Detroit, varovné znamení

Česká republika je zhruba v situaci jako Detroit v 50. letech, kdy si toto město připadalo velmi sebevědomé, úspěšné a nezranitelné.

celý článek >>>

Masaryk a více tváří demokracie

Masaryk a více tváří demokracie

Na masarykovskou demokracii se odvolává Miroslav Kalousek. Jeho představa demokracie spočívá přesně v tom, co na první republice bylo špatné: v nekontrolované moci stranických sekretariátů.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD