O  nerovnosti

23. 1. 2016

Jan Macháček z Lidových novin mi poslal otázku:

 

Organizace Oxfam (mezinárodní konfederace zemí bojujících s chudobou), která studuje majetkovou a příjmovou nerovnost, přichází v souvislosti se Světovým ekonomickým fórem v Davosu každoročně s nějakou chytlavou znepokojivou zprávou.

 

Ta aktuální konstatuje, že jedno procento nejbohatších na Zemi kontroluje více majetku než zbytek lidstva dohromady. Tohoto stavu bylo dosaženo rychleji, než Oxfam předpokládal. Nejbohatších 62 jedinců světa, kteří by se vešli do jednoho autobusu, má více majetku než 3,5 miliardy lidí.

 

Kritici upozorňují, že oslabování střední třídy, jež je toho důsledkem, oslabuje i ekonomiku, poškozuje sociální kohezi a posiluje politický populismus a extremismus. Ti, kterým to vadí méně, budou vždy zdůrazňovat rapidní pokles chudoby ve třetím světě. Je-li ekonomika globální, důležité jsou globální proporce. Bohatí sice bohatnou, ale růst táhne chudé celého světa z chudoby. Co tom soudíte?

V první řadě, alarmující zpráva Oxfamu je metodicky ne zcela dokonalá, neboť podle ní student Harvardovy univerzity - jehož momentální čistý finanční majetek je záporný kvůli půjčce - je chudší než indický rolník, který nemá žádné dluhy. Ale dejme tomu, že takovéto „drobné“ chyby budeme ignorovat. Kdybychom měli naprosto objektivní a dokonale metodicky správnou statistiku o rozdělení světového bohatství, pravděpodobně bychom beztak dostali informaci, že většina majetku je v rukou velmi úzké vrstvy boháčů. Vznikají dvě otázky: (1) Je to zlé anebo dobré? (2) Co s tím dělat nebo nedělat?

 

V lidských dějinách tomu vždy bylo tak, že většina majetku patřila úzké elitě. Tato elita ovšem může mít v zásadě dvojí původ. Na jedné straně jsou lidé jako Larry Page, Sergei Brin, Jack Ma, anebo Sir Richard Branson, který začínal v 70. letech s kapitálem 300 liber. Tito lidé si vydělali díky vlastnímu nadání a pracovitosti, aniž by začínali s nějakými privilegii.

 

Na straně druhé jsou zde východoevropští oligarchové, arabští ropní šejkové, magnáti z Latinské Ameriky a podobní. Ti zbohatli díky nějaké výhodě poskytnuté státem anebo sami vlastní nějaký stát. Byli na správném místě ve správný čas, když se privatizovalo, uměli dát úplatek správnému úředníkovi nebo politikovi, případně to za ně udělali jejich předkové.

 

Rozdíl je zřejmý: první skupina živí stát, druhou skupinu živí stát. První skupina tvoří pracovní místa, platí daně, vymýšlí a produkuje nové věci a služby. Druhá skupina žije z výhod a privilegií a spíše konzumuje než produkuje.

 

Pokud se vrátíme k otázce, zdali je vysoká majetková nerovnost dobrá či špatná: majetek první skupiny extrémně bohatých má z větší části podobu akcií. Akcie mají hodnotu pouze tehdy, pokud příslušné akciové společnosti vydělávají. Ve svobodném hospodářství vydělávají jedině takové firmy, které veřejnosti přinášejí nějaký užitek. Jinými slovy, boháči podnikatelského typu si své bohatství zaslouží. Kdyby si jej nezasloužili, nikdy by nezbohatli.

Je zde i autoregulační mechanismus. Jakmile firma přestane přinášet užitek svým zákazníkům, její tržby klesají, zisky se propadnou do ztráty a cena akcií strmě klesá. Boháč chudne a pokud nepřijde s nějakým novým nápadem, zanedlouho již nebude boháčem. Sociální mobilita funguje obousměrně. Ještě jinak řečeno: stát nemusí vymýšlet nějaké kulišárny, aby uměle snížil bohatství té nejvíce vydělávající špičky. Postará se o to trh.

 

Poněkud jinak je tomu s příjmy a majetkem té druhé skupiny. Ekonomové James Robinson a Daron Acemoglu pro ni zavedli název „extraktivní elity“. Tedy elity, které své bohatství nevytvořily, ale extrahovaly jej ze svého prostředí pomocí různých fíglů, kam patří státní monopoly na všechno možné, podivné privatizace, překvapivě štědré dotace, neuvěřitelně velkorysé státní zakázky, a tak dále.

Red shoes, foto Pavel Kohout

Společným jmenovatelem bohatství extraktivních elit je stát. Bez rozdávačné ruky státu by se tito boháči museli živit podnikáním na volném trhu nebo dokonce prací. Jaká hrůzná představa, že.

 

Stát fungoval v případě vzniku extraktivních elit jako podplacený rozhodčí, který píská ve prospěch jedné strany. Stát je jejich rodičem a kmotrem. Stát způsobil, že někdo zbohatl nezaslouženě. Má v tomto případě smysl zvyšovat moc státu?

 

Vyšší daně - po kterých Oxfam a podobné organizace tolik volají - by poškodily hlavně ty, kteří skutečně vydělávají prací a podnikáním. Dotační miliardáři by si pak vyžádali více dotací, zakázkoví magnáti více státních zakázek za peníze jiných lidí. Vyšší daně nejsou řešením majetkové nerovnosti. A pokud máte pocit, že svět je nespravedlivý - ano, je, ale vzpomeňte, jak dopadly všechny pokusy vymyslet lepší společenský řád.

Politická emigrace a sociální stát

Politická emigrace a sociální stát

Proč jsou západoevropské vlády tak absurdně velkorysé vůči kulturně nepřizpůsobivým imigrantům z Afriky a Blízkého východu?

celý článek >>>

Měnová politika: komedie plná omylů

Měnová politika: komedie plná omylů

Centrální banky se snaží dosáhnout určité závazné hodnoty růstu indexu spotřebitelských cen a zapomínají na vše ostatní.

celý článek >>>

Rozpočet 2016: žádné poučení

Rozpočet 2016: žádné poučení

Je pozoruhodné, že politiku „ode zdi ke zdi“ sledují prakticky všechny vyspělé státy s výjimkou Švýcarska.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
Pavel Kohout
Ďáblův slovník
GAME FREE DOWNLOAD