Pravice  a  levice  I.

25. 4. 2016

Před 25 lety vznikla ODS. Na dlouhou dobu dominantní strana české politiky. Nyní ovšem ve stavu, který nelze označit než jako politováníhodný.

 

Nebudu hodnotit chyby, které ODS udělala. Podobné analýzy vždy vedou do slepé uličky vyjádřené slovy „ale tehdy to nešlo udělat jinak a lépe“. Spíše je namístě otázka, proč je na tom česká pravice tak bídně. Obecně.

 

Ale co to vůbec znamená - levice a pravice? Má toto dělení v moderní době ještě nějaký význam?

 

Samozřejmě, že má. Kdykoli se v parlamentu hlasuje o daních a výdajích, o regulaci toho nebo onoho druhu podnikání, vždy se pozná, kdo hlasuje pravou rukou a kdo levou. Je přitom úplně jedno, za koho se dotyčný politik vydává, ale pokud hlasuje pro posilování moci státu, hlasuje levicově. Levice znamená moc státu nad lidmi. Levicový stát je vrchnost, která lidi řídí. Vrchnost, která bere peníze jedněm a rozdává jiným, vrchnost, která dává privilegia a může je opět odebírat.

Pravice znamená moc lidí nad státem. Stát v tomto pojetí funguje pouze jako domovní správa nebo v krajním případě noční hlídač. Domovní správě nebo hlídači nebudete platit více, než kolik je nezbytně nutné. Už vůbec nebudete chtít, aby vám domovní správa brala peníze a rozdávala je chudším obyvatelům domu. Na fond oprav a služeb každý platí podle velikosti bytu. Přerozdělování? Máte-li pocit, že disponujete nadbytkem peněz, pošlete je na charitu.

 

Život ale má i jiné dimenze než jen peníze a daně. K politickému životu patří názory na lidská práva, menšiny, náboženství, trest smrti, eutanazii a další témata kulturního, společenského a morálního rázu. Zde se politika již odedávna dělila na konzervativní a liberální.

 

Na jedné straně církev, šlechta, armáda, tradiční společenská hierarchie, rodinné hodnoty. Ale také otroctví a zoufalství nižších vrstev, které po staletí neměly šanci vybřednout ze své bídné situace.

foto Pavel Kohout

Na straně druhé volnost, rovnost, bratrství, ale také krvavá revoluce, gilotina, konfiskace majetku, chaos. Uvažujeme-li o tom všem z historického nadhledu, pravděpodobně dojdeme k názoru, že část pravdy mají konzervativci i liberálové a že není zdravé propadat kterémukoli z obou extrémů.

 

Ale žijeme v současnosti, kdy pojmy „konzervatismus“ a „liberalismus“ získaly nový obsah, který se někdy může dost lišit od původního. V tomto směru dělení politiky na pravici a levici skutečně selhává. Potřebujeme proto cosi jako mapu politickou krajinou. Tato mapa bude mít nejméně pět výrazně odlišných území.

/1/ Pravicový konzervatismus

Bůh, vlast, rodina, nízké daně - a státe, dej nám pokoj. To jsou priority pravicových konzervativců. V české kotlině vzácný druh, což koneckonců platí i pro celou Evropu. Pravicový konzervatismus je ovšem hlavním pilířem ideologie americké Republikánské strany. V jisté míře se vyskytuje u britských konzervativců. Británie je možná poslední evropská země, která se nestydí za to, že v minulosti vyhrávala války. Je to právě díky pravicovým konzervativcům.

 

V českém prostředí lze pravicové konzervativce najít částečně v ODS. Jinak jsou velmi vzácným druhem, na rozdíl od konzervativců levicových.

/2/ Levicový konzervatismus

Spojení „levicový konzervatismus“ by dříve bylo považováno za nesmysl. Paradox ve své podstatě. Vždyť přece levice usiluje o změnu, zatímco konzervativci jí brání. Tak se to přece píše v učebnicích politologie. Musí to tedy být pravda, ne?

 

Ne. Vzhledem k dlouhé historii levicových vlád existuje v Evropě a koneckonců i v Americe dosti silný proud, jemuž jde o konzervaci levicových vymožeností. Projevuje se hesly „nesahejte na důchody“ (v Česku před penzijní reformou), „nesahejte na Národní zdravotní službu“ (v Británii před každými volbami), „nesahejte na zákoník práce“ (ve Francii v poslední době), případně „chceme stejná privilegia v zaměstnání jako naši otcové a dědové“ (ve Španělsku po finanční krizi).

 

Vzhledem k tomu, že západní (a jižní) sociální stát vymohl pro levicové voliče opravdu masivní výhody, je vskutku co konzervovat. Dřívější levice bojovala za odstranění privilegií šlechty a církve. Nynější konzervativní levice naopak bojuje za rozšíření privilegií, která si vymohli odboráři během dřívějších desetiletí. Mladí nezaměstnaní Španělé, Francouzi, Řekové a Italové jsou pravděpodobně první mladou generací, která nebojuje za novoty, ale za zachování starých pořádků. Což je samozřejmě těžké, ba nemožné, protože sociální stát v podobě, v jaké vznikl během 70. let, je neudržitelný jak finančně, tak z jiných důvodů.

 

V českém prostředí levicoví konzervativci volí samozřejmě KSČM a ČSSD. Tyto dvě strany jsou pro ně přirozenou volbou.

/3/ Pravicový liberalismus

Pro liberály je hlavní hodnotou svoboda. Bůh je odsunut do soukromé sféry: ať si každý vyznává své náboženství, ale ať laskavě netvrdí, že je nejlepší nebo dokonce jediné. Pravicový liberál je svým založením republikán, proto se na šlechtu a monarchii dívá s apriorní nedůvěrou: Dědičná privilegia? To přece není fér. Žádná privilegia nejsou fér. Ani aristokratická, ani odborářská, ani jakákoli jiná.

 

Stát je pro pravicového liberála společenstvím svobodných lidí, kteří čistě z praktických důvodů potřebují nějakou organizační strukturu. Stát je nástroj, nikoli cíl. Už vůbec ne předmět zbožňování. Účelem státu je zabezpečit elementární bezpečnost a vládu zákona. To je vše.

 

Krystalicky čisté shrnutí pravicového liberalismu je obsaženo ve dvou dokumentech. První je americká Deklarace nezávislosti z roku 1776:

 

Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni Stvořitelem jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a hledání štěstí - že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou, a že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, lid má právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, založenou na uvedených principech, která bude mít své pravomoci upravené takovou formou, jaká bude nejvhodnější pro zajištění bezpečnosti a štěstí lidu.

 

Suverenita člověka nad státem je pro pravicový liberalismus unikátní: nenajdeme ji u pravicových konzervativců a už vůbec ne u levice. A ještě jeden rys je výjimečný. Podívejme se opět do Spojených států, tentokrát do textu prvního dodatku ústavy:

 

„Kongres nepřijme zákon zavádějící nějaké náboženství nebo zákon, který by zakazoval svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí přijímat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.“

 

Svoboda slova je koncept, za který dnešní svět vděčí pravicovému liberalismu. I když v dobách Jamese Madisona a dalších Otců zakladatelů se tento termín ještě nepoužíval. Oni sami se označovali za odpůrce tyranie.

 

Pokud jde o české prostředí, neblahá zkušenost s reálným socialismem vytvořila v zemi příznivé prostředí pro pravicový liberalismus - tím spíše, že církev a šlechta z větší části ztratily svůj někdejší význam. Nicméně v současnosti nemají čeští pravicoví liberálové žádné náležité zastoupení. Je tu ODS, která je ovšem v žalostném stavu. Proč? Moje hypotéza: protože ODS opakovaně nerespektovala to, v čem by pravice měla vynikat: respekt pro vlastnická práva a vládu zákona. Zklamaní voliči se uchýlili k různým alternativám, někdy dost zoufalým. Ale co dělat, když potenciálně nejsilnější voličská skupina nemá reprezentaci?

/4/ Levicový liberalismus

Ve Spojených státech nastal zvláštní významový posun u slova „liberal“ nebo „liberalism“. Označíte-li v USA někoho za liberála, míníte tím, že je levičák nebo dokonce socialista. Pokud chcete použít toto slovo v původním významu, musíte použít přívlastek: „classical liberal“ (klasický liberál) a i tak riskujete nedorozumění.

 

Jak je to proboha možné?

 

Původní základní lidská práva (na život, svobodu a hledání štěstí) byla postupně rozšiřována o různá další práva. Včetně práv sociálních: na zabezpečení v nezaměstnanosti, na starobní penzi, na nemocenskou, na vzdělání, na lékařskou péči, na bydlení, nyní se hovoří o právu na bankovní účet, přístup k internetu a dokonce i o právu na sex. (Když jsem o něm psal v Ďáblově slovníku ekonomie a financí, bral jsem to jako vtip. Ale není to tak docela vtip.)

 

Původní práva nebyla spojena s žádnými nebo jen malými náklady ze strany státu. Zajištění bezpečnosti není za normálních okolností drahé a právo hledat štěstí státu dokonce ušetří - za to, že se vám nebude plést do života.

 

Jenomže novodobý sociální stát se svými všeobjímajícími sociálními právy od kolébky do hrobu se stal žroutem peněz a byrokratickou příšerou. Původní idea liberalismu ve smyslu svobodného života se ztratila v oceánu daní, zákonů, vyhlášek a vnitřních předpisů. Vznikl levicový liberalismus, což je vlastně opak liberalismu jako takového. Ten se dále rozdělil na konzervativní socialismus a tzv. Novou levici.

 

Podíváme-li se například na americké demokraty (kterým se v USA říká „liberals“), zjistíme, že z velké části jim jde o totéž, co konzervativní levici v Evropě. Tedy obhájit sociální stát a případně jej ještě rozšířit. Zvyšovat daně, krmit státní aparát, regulovat vše, co se hýbe, dotovat, co se hýbat přestalo. Mimochodem, nevěřte báchorkám o americkém „kovbojském kapitalismu“, kde se za všechno platí a kde není téměř žádný sociální stát. Je to lež.

 

Pokud v Evropě někdo o sobě tvrdí, že je levicový liberál, pak má pravděpodobně pořádný zmatek v pojmech. Anebo se hlásí k britské Liberal Democratic Party, což je stranička eurofilních sociálních demokratů, která se dostala na míle daleko od dob, kdy k ní patřil veliký William Gladstone nebo neméně veliký Winston Churchill.

 

Skutečné levicově liberální strany v Evropě ani nikde jinde neexistují už jen proto, že „levicový liberalismus“ je nesmysl. Jako nealkoholická vodka nebo vařený led. Není možné mít zároveň všechna možná sociální práva a zároveň nízké daně. Není možné mít velký a zároveň liberální stát, protože levice vždy tíhne k autoritě. Buď v podobě konzervativního levičáctví, což je v podstatě sociální demokracie. To v lepším případě. V horším případě k marxismu či neomarxismu.

 

(Pokračování)

Jak nahradit Zemana

Jak nahradit Zemana

Lze najít vyzyvatele, který by byl schopen Zemana porazit za dva roky?

celý článek >>>

Třetí světová revoluce

Třetí světová revoluce

Po první Velké depresi následovala komunistická revoluce. Po druhé Velké depresi přišla nacionálně socialistická revoluce. Přijde po Velké recesi také nějaká světová revoluce? Možná ano. Ale jak bude vypadat?

celý článek >>>

Brexit a hra o impérium

Brexit a hra o impérium

Kontinentální Evropa neustále propadá utopickým představám o vytvoření evropského impéria. Počínaje starým Římem až po Napoleona, císaře Viléma, Hitlera a Stalina, Evropa vždy usilovala o nemožné.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD