Příběh  britského  dluhu,  díl  druhý

5. 5. 2013

Díl první vyšel na webu Nová ústava 26.4.2013.

Začínají 20. léta. Velká Británie není v dobrém stavu. Ztráty na životech z první světové války jsou děsivé a mají trvalé následky. Také epidemie španělské chřipky byla drtivá. Ale katastrof má přijít ještě více.

 

Válečná Británie investuje všechny své síly do vítězství. Uspěla, ale nyní musí zaplatit účet za vyhranou válku. Spotřebitelské ceny rostou v roce 1920 na téměř 2,6 násobek úrovně z roku 1914. Ale permanentní růst cen je v ostrém protikladu s dosavadní národohospodářskou praxí.

London, foto Pavel Kohout

London, foto Pavel Kohout

Zažité zvyklosti velí snížit ceny na předválečnou úroveň, skoncovat s rozpočtovými schodky a znovunastolit směnitelnost měny za náležitý objem zlata. Británie sleduje tuto ortodoxii.

 

Rozpočtový přebytek se daří uskutečnit již v roce 1920. S cenami je to těžší. Bank of England zvýší úrokové sazby až na 7 procent. Dost, aby ceny během dalších tří let poklesly o více než čtvrtinu. Z hlediska dobové ekonomické ortodoxie jde o úspěch.

 

Měnové i rozpočtové cíle se daří plnit, ale za vysokou cenu. Předválečná nezaměstnanost se pohybovala na typické úrovni kolem 3,8 procenta - poválečná roste průměrně na více než osm procent. Co horšího, mzdy britských zaměstnanců klesají o více než třicet procent během let 1920-1923. Vysoké úrokové sazby a vysoké daně vyvolávají hospodářskou krizi. V roce 1923 rovněž britský státní dluh dosahuje výše bezmála 182 procent HDP.

 

Britská libra stále není plně konvertibilní se zlatem. Zlatý standard je ovšem vnímán jako součást základních lidských práv - cosi na úrovni zákona habeas corpus. Představa, že libra není plně kryta zlatem, je pro britské politické vedení hluboce iritující.

 

Ministr financí Winston Churchill má rozhodnout, zda devalvovat anebo pokračovat v deflační politice. Ta má drtivé následky na reálnou ekonomiku - ale devalvace je politicky nepřijatelná. Co dělat?

Churchill se necítí být finančním expertem. Svolá proto v roce 1925 radu, na níž jsou přítomni zastánci devalvace (včetně tehdy již slavného J. M. Keynese) a zastánci deflace, kteří pocházejí vesměs z Bank of England. Argumenty obou stran mají váhu. Nakonec však vítězí tradiční přístup.

 

Rok 1926 je ve znamení dvou zpráv. Nejprve dobrá: daří se vrátit kurs libry vůči dolaru na předválečnou úroveň a obnovit plný zlatý standard. A nyní ta špatná: nezaměstnanost roste, příjmy nikoli, sociální situace je výbušná. Zemi zachvátí generální stávka, jediná v historii Británie. A i když stávka nekončí pro odbory úspěchem, její význam je historický. Britská levice nabývá na síle a radikalismu. O dvacet let později se přijde její čas.

 

Mezitím klesá podpora pro deflační politiku. Winston Churchill později připustí, že šlo o jeho největší politickou chybu. Naopak hvězda Johna Maynarda Keynese stoupá. Později jeho vliv na měnovou a rozpočtovou politiku dosáhne naprosté dominance. A to na hodně dlouho.

 

Plynou léta a píše se rok 1940. Britský dluh klesá na „pouhých“ 110 procent HDP. Opět se daří splácet dluh ve zlaté měně, i když Británie je na prahu bankrotu. V témže roce ovšem Hitler připravuje plány na invazi do Británie. Němci mohou realisticky očekávat, že těžce zadlužená Británie nevydrží tíhu bombardování a dluhu současně.

 

Británie ovšem vydrží. Až do Dne vítězství.

 

Poválečný dluh je ještě větší než na konci první světové války: 216 % HDP. Hospodářská politika se ovšem radikálně mění. Británie se již nesnaží vrátit ceny na předválečnou úroveň. Ceny, které během války vzrostly o polovinu, rostou i po válce. Deflační politika je zapomenuta.

Zdroj: Bank of England

Zdroj: Bank of England

Britský dluh ještě vzroste v roce 1947 až nad 237 procent HDP. Pak začne postupně klesat. Británie splácí dluh - ovšem ne v plnohodnotné měně jako po napoleonských válkách. Inflace je zpočátku relativně přijatelná: od roku 1950 do roku 1970 jen 4,06 procenta ročně. Dluh tou dobou poklesne na pouhých 64 procent HDP.

 

Zdá se, že Keynes, tou dobou již dávno mrtvý, poskytuje recept na hospodářský růst, jehož vedlejším efektem je rozpuštění dluhu. Stačí trochu inflace každý rok - a za pár desítek let je „zrušen“ i ten největší dluh. Jenomže medicína má vedlejší účinky. Zvláště, je-li doprovázena znárodňováním, cenovými regulacemi, nepřiměřeně silnou rolí odborů a daňovými sazbami ve výši přes 80 a někdy i přes 90 procent.

 

Všechny tyto jevy v období po druhé světové válce jsou reakcí na extrémně tvrdou měnovou a rozpočtovou politiku z let 1920-26. Radikalizace levicového křídla Strany práce nepřišla sama od sebe. Teprve v roce 1995 se Strana práce vzdá znárodnění průmyslu jako konečného cíle uvedeného ve svých stanovách.

 

Mezitím Británie projde érou extrémně vysokých daní, vysoké nezaměstnanosti a vysoké inflace. Jen během jediného desetiletí, 1970-1980, se ceny zvýší 3,5 krát. Stejnou měrou jako během let 1940-1970. Anebo během let 1763-1940! Takto neuvěřitelně rychle roste inflace.

Zdroj: Bank of England

Zdroj: Bank of England

Koncem 90. let se zdá, že země je zachráněna. Ekonomika stále těží z odkazu Margaret Thatcherové. Ta dokázala stlačit státní dluh ke 25 procentům HDP, úroveň nevídanou od konce 18. století. (Samozřejmě, bez předchozí inflace by to nešlo. Ale i tak to byl úspěch) Strana práce dokonce zavádí nezávislost centrální banky počínaje rokem 1997.

 

Státní dluh od roku 1991 opět roste. Strana práce využívá nízkého zadlužení k tvorbě pracovních míst ve státní administrativě a k velkorysé sociální politice. V roce 2007 krachuje banka Northern Rock. Vláda ji znárodňuje, tentokrát ovšem velmi nerada. Finanční krize stojí Británii hodně. V dubnu 2013 agentury oznamují, že britský státní dluh překročil hranici 90 procent HDP.

 

Pokud jde o dluh, Británie se ocitá zpět v roce 1917. Naštěstí aspoň v Evropě vládne mír. A termín „španělská chřipka“ se týká hlavně bank a nemovitostí. Ale to je již jiný příběh.

Praktické důsledky:

  • Za prvé, pokud se to přežene s úspornými opatřeními, důsledky mohou být ničivé. Tím nekomentuji současnou českou hospodářskou politiku – komentuji britskou politiku z 20. let.
  • Za druhé, silná a v jádru zdravá země je schopna přežít takřka všechno – což ovšem neznamená, že je třeba všechno také vyzkoušet
  • Za třetí, vysoké daně jsou k ničemu.
  • Za čtvrté, nemám rád inflaci, ale upřímně, mít na krku dluh kalibru 100 nebo 200 procent HDP a k ruce podřízenou centrální banku, také bych těžko odolával pokušení.
  • Za páté, i když se v 90. letech možná zdálo, že levice je poučitelná, není tomu tak.
Okamura a ti druzí

Okamura a ti druzí

Tomio Okamura je jedním z mých čtenářů. Momentálně je právě tím, kterého je nejvíce slyšet.

celý článek >>>

Profesor Maskin a krájení koláče

Profesor Maskin a krájení koláče

I kdyby se podařilo vyměnit všechny politiky, nebude to fungovat. Chyba není v lidech. Chyba je v systému.

celý článek >>>

Sociální stát nemá dost peněz

Sociální stát nemá dost peněz

Podstatné je, že vůdčí ekonomiky Evropy vybíraly během posledních zhruba patnácti let nejvíce daní v celé své historii.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD