Příručka  korespondence  pro  státníky  v  době  krize

19. 3. 2014

V hodinách dějepisu jsme se učili o první světové válce. Učili jsme se ovšem podle povrchních učebnic. Neřekli nám, jak to vlastně bylo s vyhlášením války mezi Německem a Ruskem.

 

Německý císař a ruský car byli bratranci. Oslovovali se navzájem Nicky a Willy, udržovali přátelské vztahy a nic nenasvědčovalo tomu, že by proti sobě chtěli válčit. Rusko mělo respekt vůči německé kultuře, vědě a ekonomice. V carské říši pracovalo mnoho Němců, někteří to dotáhli až na vysoká místa ve vládě a v armádě.

 

Ani Němci nepokládali zprvu Rusko za vhodný předmět agrese. Jejich cílem byl spíše tradiční nepřítel, Francie. Těsně před vypuknutím války si Nicky a Willy vyměnili sérii telegramů, podobně jak si my dnes vyměňujeme emaily, když jde o něco urgentního. Willy zdvořile prosí bratrance Nickyho, aby Rusko zůstalo neutrální v rakousko-srbském konfliktu. Jinak hrozí, že dostane Evropu do nejhorší války, kterou kdy zažila.

 

O necelé dvě hodiny později, v 8:20 večer 29. července 1914, car přátelsky děkuje za telegram a navrhuje, aby rakousko-srbský konflikt byl projednán na konferenci v Haagu.

 

Ale již v 1:20 v noci 30. července car odesílá telegram, v němž vysvětluje, že probíhají ruská mobilizace nebude zastavena, neboť je nástrojem nátlaku na Rakousko. Císař Vilém na to odpovídá, že ruská mobilizace představuje problém, jemuž musí čelit náležitými prostředky.

 

V tomto zdvořilém duchu komunikace pokračuje, i když počáteční přátelský tón postupně chladne. Car nicméně ještě v posledním telegramu z 1. srpna vyjadřuje přání, že „naše časem prověřené přátelství musí, s Boží pomocí, odvrátit krveprolití.“

www.danove-priznani-jednoduse.cz

Zveme Vás na náš nový web danove-priznani-jednoduse.cz.

Umí zázraky! DOST BYLO STRESU S RŮŽOVÝM FORMULÁŘEM!!! PORADCE JE K DISPOZICI, ALE NEBUDETE HO POTŘEBOVAT!

Císař Vilém ve své poslední odpovědi obhajuje svůj mobilizační rozkaz, ale stále nevylučuje, že válku mezi oběma mocnostmi se podaří zastavit. Požaduje ovšem okamžitou a jasnou odpověď, že Rusko ruší svoji mobilizaci.

 

Tuto odpověď nikdy nedostane. A pak je vše již v rukou generálů.

 

Toto je dějinný příklad, jak snadno a rychle může eskalovat zhoubný konflikt mezi státy, které proti sobě nikdy nechtěly válčit. Pouze se dostaly do spirály, z níž nebylo úniku. Jakmile byl vydán rozkaz nebo prohlášení, nebylo možno couvnout. Císař i car by ztratili tvář, důstojnost, důvěryhodnost. A tak žádný z nich neustoupil a bojovalo se až do velmi hořkého konce.

 

Vraťme se do současnosti. Rusko anektuje Krym a Evropské unii se to nelíbí. Co má dělat?

Z logiky věci je jasné, že Rusko nemůže svěsit své vlajky na Krymu, odvolat armádu a obyvatelům vzkázat „víte, to je hezké, že jste přišli k referendu, ale protože my v Moskvě se moc bojíme Evropské unie, zůstáváte nedílnou součástí Ukrajiny. Je nám líto.“

 

Toto se prostě nestane. Ani kdyby státy Evropské unie opravdu mobilizovaly své armády. Což nehrozí.

 

Evropská unie oznámila sankce ve smyslu omezení cestovních víz a zmrazení majetku 21 ruským a krymským představitelům. Může Rusko „vyměknout“ v reakci na takto chabou hrozbu? Pochopitelně nemůže. Putin by přišel o veškerou vážnost a respekt, doma i v cizině.

Stop, foto Pavel Kohout

Neuposlechnutí sankcí analogicky znamená, že EU přijde o vážnost a respekt. Proto může teoreticky hrozit, že evropští byrokraté budou dále zvyšovat rozsah a váhu sankcí. Rusko bude dále vzdorovat - až v jednom okamžiku dojde ke skutečné obchodní a ekonomické válce. Další „horká“ světová válka asi nehrozí, na to obě strany nemají chuť ani peníze. Ale mechanismus spirály může dospět až ke vzájemné hospodářské blokádě.

 

Je těžko předvídat, kdo by v této situaci vyhrál. Při uvážení evropského dluhu a zranitelnosti západních ekonomik je však pravděpodobné, že Putin.

 

Víme, co tedy Evropa nemá dělat. Ale co dělat má?

 

Poslušné smíření s Putinovou strategií by bylo neméně zlé. Rusko se vždy řídilo hesly „s jídlem roste chuť“ a „ústupek protistrany neznamená její dobrou vůli, ale slabost.“

 

Jakákoli hrozba, pokud má splnit cíl, musí být konkrétní a důvěryhodná. Evropská unie kromě zmrazení pasů a majetku hrozí „nedozírnými následky“, což je formulace, kterou by žádný skutečný státník neměl vypustit z úst. Evropské unii chybí důvěryhodnost i konkrétnost.

 

Žádná hrozba je lepší než prázdná hrozba. Pokud EU nemá šanci jak zvrátit vývoj na Krymu (což vskutku nemá), měla by raději mlčet. Krym není konflikt, který by Západ dokázal vyhrát.

 

EU však stále má šanci, jak zabránit možnosti další ruské expanze. Musí dát jednoznačně najevo, že území členských států EU a NATO jsou pro Rusko absolutně nedotknutelné. Tabu, v případě jehož porušení by následovalo něco vskutku zlého. Toto prohlášení by mělo být podpořeno i materiálně v podobě stíhaček, tanků a vojenských základen. (Ano, přijímám námitku, že by to bylo drahé. Ale zemědělské dotace jsou mnohem dražší. A navíc škodlivé.)

 

Tímto způsobem by bylo možné omezit škody a zabránit rozvinutí zhoubné spirály konfliktu. A pokud jde o Ukrajinu samotnou - skutečně by její členství v EU bylo takové štěstí? Nejsem si jistý.

 

Mimochodem, co měl car Nikolaj dělat koncem července 1914?

 

Měl jednat jako skutečný monarcha a ne jako slaboch ve vleku svých generálů. Měl jim sdělit: „Pánové, v kritické době je povinností panovníka učinit rozhodnutí. Moje rozhodnutí je neriskovat válku s důležitou velmocí, s níž máme tradičně dobré vztahy, kvůli dobrodružství se Srbskem. Mobilizace nebude. Pokud bude v Evropě zuřit válka, Rusko zůstane neutrální.“

 

Kdyby car Nikolaj postupoval takto, dnes by na trůně Romanovců seděl některý z jeho vnuků nebo pravnuků, kteří se nikdy nenarodili.

 

Poslední poznámka. Kdyby Západ nechal Krym jen tak být, nebyl by to novodobý ekvivalent mnichovské zrady?

 

Ne, nebyl by. Francie v roce 1938 zradila svoji spojeneckou smlouvu s Československem. Nyní však žádná ze západních zemí nemá žádný obdobný spojenecký závazek vůči Ukrajině. Existuje Budapešťské memorandum z roku 1994, které však nezakládá automatickou povinnost smluvních stran bránit Ukrajinu v případě napadení. Nezakládá nikomu prakticky žádnou povinnost. Paradoxně kromě Ukrajiny.

 

Lidé dělají chyby a dělají je i státníci. Nyní jde o to, minimalizovat nebezpečí, že chyby již uskutečněné se nerozvinou do spirály dalších chyb.

Nakolik se máme bát Putina?

Nakolik se máme bát Putina?

Putinovo Rusko budí strach. Vzniká představa, že Říše zla na východě se opět probouzí, aby zhltla nejprve své okolí. A pak celou Evropu.

celý článek >>>

Co má Západ sdělit Rusku

Co má Západ sdělit Rusku

Východoevropské státy, které s Ruskem sousedí, si nedělají starosti jen tak bezdůvodně. A i česká vzpomínka na ruské tanky je stále živá. Co tedy dělat?

celý článek >>>

Úvahy o Rusku a Británii

Úvahy o Rusku a Británii

Evropská unie by měla omezit své vlastní imperiální choutky, které sama vyčítá Rusku.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD