Slabost  pevné  ruky

2. 8. 2013

Nedávno jsem měl na tomto webu anketu o hlavě státu. Nemálo respondentů by se přiklonilo k vládě pevné ruky. A to buď k dědičné, monarchické (Marie Terezie, Josef II.), anebo k ruce diktátora.

Chápu touhu po pořádku v rozklížené době. Ale nikdy bych nepodporoval ani diktaturu ani absolutní monarchii. Jakéhokoli typu. Proč?

Slabost pevné ruky, foto Pavel Kohout

Absolutní vládce, dědičný i jiný, má vždy jeden hlavní instinkt: udržet si moc. Nelegitimní diktátoři jsou motivováni existenčně, neboť v případě svržení jim může hrozit exil, vězení nebo poprava. Totéž se ale stalo i některým legitimním panovníkům.

 

Co uděláte, jste-li v situaci samovládce? Budete se přirozeně snažit zakonzervovat poměry tak, jak jsou. Jakákoli změna znamená potenciální nebezpečí. Jakákoli změna, tedy i změna k lepšímu. Absolutní vladaři proto mívají ve zvyku cenzurovat média, divadlo, film, literaturu. Jejich umělecký vkus bývá staromódní. Pamatuji si, co za mého dětství a mládí v době socialismu znamenala v rádiu hláška „populární koncert“. Mladší ročníky neuhodnou: směs operetních melodií Franze Lehára, Jacquese Offenbacha, Johanna Strausse a dalších skladatelů, jejichž hvězda většinou vrcholila v době, kdy Klement Gottwald byl teenager. Nebo ještě dříve.

Konzervativní vkus diktátorů a diktátorských režimů se netýká jen umění, ale všeho. Včetně hospodářství. Španělský diktátor Francesco Franco se snažil zakonzervovat svoji zemi v neměnném stavu. Až stížnosti v 60. letech, že německý dělník má trojnásobný plat ve srovnání se španělským, jej přinutily do jisté míry liberalizovat ekonomiku. Jen do jisté míry: extrémní ochrana pracovních míst funguje dodnes a způsobuje vysokou nezaměstnanost. Zákaz propouštět zaměstnance je typickým projevem marné snahy uchránit zemi před změnami.

 

Jako příklad ekonomicky osvíceného diktátora je udáván Augusto Pinochet. Ten je do jisté míry populární díky svým liberálním ekonomickým reformám, což se odrazilo i v anketě. Jenomže na jednoho ekonomicky osvíceného diktátora připadá sto neosvícených. Latinská Amerika, Afrika, Asie a koneckonců i Evropa jich zažila plno. Pinochet je známý hlavně proto, že mezi svými kolegy byl zcela výjimečně ekonomicky úspěšný. Zdůrazňuji slovo VÝJIMEČNĚ.

 

Ekonomické skóre legitimních absolutních panovníků není lepší. Podívejme se na monarchy, kteří vládli na našem území. Tolik oslavovaní osvícenci Marie Terezie a Josef II. prováděli rozsáhlé reformy, jejichž cílem ovšem nebylo zlepšit život lidí. Jejich cílem bylo posílení centrální moci vlády. Modernizaci ekonomiky se spíše vyhýbali a když už k ní byli nuceni, činili tak bez nadšení.

František I. (vládl v letech 1792-1835) se ani o žádnou modernizaci nepokoušel. „Neuznával žádná omezení své moci a ze všeho nejvíce si přál udržet status quo. Jeho základní strategií bylo vzdorovat změně, jakékoli změně,“ píší autoři James Robinson a Daron Acemoglu v knize Why Nations Fail (Proč národy selhávají).

 

„Nepotřebuji vědce, ale dobré, poctivé občany,“ prohlásil císař v projevu k učitelům v Laibachu (nynější Lublani) v roce 1821. „Vaší úlohou je vychovávat mladé muže tímto způsobem. Kdo mi slouží, musí učit, co mu nařídím. Pokud to někdo neumí nebo přijde s novými myšlenkami, může jít, nebo ho vyměním.“

 

Poslušnost a poddajnost má v diktátorských režimech přednost před tvořivostí a novými myšlenkami. Friedrich von Gentz, vlivný sekretář knížete Metternicha, to shrnul lapidárně v jedné větě, kterou vyslovil v roce 1806:

 

„Vůbec si nepřejeme, aby se širokým masám vedlo dobře a aby byly nezávislé... Jak bychom jim potom vládli?“

 

František I. se aktivně snažil potlačovat rozvoj průmyslu. Viděl v něm politické nebezpečí. Snažil se udržet ekonomiku na převážně agrární bázi. Zakazoval budování továren, zdržoval stavbu infrastruktury. Když mu předložili plán na stavbu severní železnice, odpověděl: „Ne, ne, nechci s tím mít nic společného, aby do země nemohla přijít revoluce.“

 

Jakýkoli pokrok dosažený za absolutní monarchie byl dosažený navzdory, nikoli díky ní. Teprve za císaře Františka Josefa I. se politické i ekonomické poměry přece jen výrazněji uvolnily. Proto období 1848-1914 bylo obdobím největší prosperity v dosavadních dějinách země.

 

Rakousko však až do konce monarchie nedosáhlo vyspělosti Británie, Francie nebo Ameriky. Ani České země, ačkoli byly vyspělejší než samotné Rakousko.

 

Jakákoli nostalgie po starém mocnářství není namístě. Habsburská vláda byla špatná skrz naskrz. Jen druhá polovina 19. století byla ekonomicky a kulturně jakž takž uspokojivá, byť ne vysloveně skvělá. Naši předkové dobře věděli, proč chtěli nezávislost a demokracii. Kdokoli tvrdí, že Češi si sami nedokážou vládnout, měl by vědět, že ani Rakušané nám nevládli dobře.

 

A po žádné další budoucí „pevné ruce“ řídící stát bychom neměli toužit.

Švýcarské řešení

Švýcarské řešení

Před 180 jsem měl ve Švýcarsku předchůdce. Stejně tak jako já se inspiroval americkou ústavou.

celý článek >>>

Moudrost Benátské republiky

Moudrost Benátské republiky

Co má za sebou naše demokracie – nejen česká, ale západní model demokracie vůbec? A hlavně, co má před sebou?

celý článek >>>

O monarchii a absolutní moci

O monarchii a absolutní moci

Propagační role, jakkoli důležitá, bledne ve srovnání s tím, co vyrábí královská rodina jako svůj hlavní produkt. Tímto cenným produktem je abstraktní termín: kontinuita.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD