Stát,  bezpečný  dlužník

3. 4. 2013

Relativně malý podíl na úsporách českých domácností tvoří dluhopisy, včetně státních. Vlastně zanedbatelný. V jiných zemích a v jiných kulturách však půjčování státu bylo oblíbeným a bezpečným způsobem, jak naložit s finančními rezervami.

Dluhopis, Foto Pavel Kohout

Začátkem 13. století potřebovala Benátská republika finance na vedení válek s Janovem a s Padovou. Benátčané pro tuto příležitost vynalezli veřejně obchodované státní dluhopisy zvané „prestiti“. Česky jednoduše „půjčky“. Tyto cenné papíry v zásadě připomínaly státní dluhopisy, jak je známe dodnes.

 

„Po více než sto let, skrz mnoho válek a krizí, Benátská republika vytrvale splácela úroky,“ uvádějí Sidney Homer a Richard Sylla ve svém klasickém pojednání Historie úrokových sazeb. „Prestiti se staly oblíbeným investičním nástrojem napříč Evropou. Zahraniční vladaři a kapitalisté je kupovali jako bezpečnou investici. Byly používány jako základ nadačních jmění charitativních organizací a jako svatební věna v bohatých rodinách,“ pokračují Homer a Sylla.

 

Vysoká úroveň bezpečí dlužníka byla vykoupena již ve středověku relativně nízkými úrokovými sazbami. Republika platila 5% nominální kupón. Nicméně ceny benátských dluhopisů kolísaly podle toho, jak se republice dařilo. Po prohrané válce s Janovem v roce 1377 spadla tržní cena dluhopisů až na pětinu nominální hodnoty. Pak opět vzrostla: i tehdy platilo, že investice bývají nejlevnější tehdy, když teče krev.

 

Dávno před Nathanielem Rothschildem, který tuto pověstnou větu pronesl při rozhovoru s klientem během povstání Pařížské komuny v roce 1871. Tehdy šlo o francouzské státní dluhopisy, které byly vzhledem k revoluci k mání za polovinu nominální hodnoty. Za pár let po potlačení revoluce šla cena opět na nominál. Není známo, zda Rothschildův klient tehdy skutečně poslechl radu, která mu přišla velmi riskantní - pokud ano, byl bohatě odměněn.

Během válek a krizí se vždy ukáže, který věřitel je silný a spolehlivý - a který přestane splácet v důsledku finanční slabosti. Tak tomu bylo vždy během lidské historie. Až do 20. století.

 

Avšak nepředbíhejme. Dluhopisy přestaly být v průběhu času nástrojem šlechty a bohatých kupců. Během viktoriánské a edwardiánské epochy se staly rozšířenou investicí pro veřejnost. Přinejmenším pro vyšší střední třídy v rámci britského impéria.

 

Článek z ledna 1911 z adelaidského deníku The Advertiser nese titul „Britské konzoly, lidové úspory“. V textu se píše, že „164 tisíc vkladatelů spořitelen vlastní celkem 23 milionů liber v britských konzolách. (…) Vikomt St. Aldwyn, který dvakrát sloužil jako britský Kancléř pokladu, propaguje myšlenku, aby vládní dluhopisy v nominální hodnotě pěti liber byly prodávány drobným investorům na místních poštovních úřadech.“

 

Britské konzoly - státní dluhopisy s nekonečnou dobou splatnosti - nesly v roce 1911 výnos v průměrné výši 3,15 procenta ročně. Výnos, který odpovídal nízké inflaci a vysoké míře bezpečí. Přesněji řečeno, vysoké důvěře veřejnosti, že doba je bezpečná a že budoucnost bude příznivá.

 

Jak dnes víme, historie šla jinými, mnohem krutějšími a dramatičtějšími cestami, než si lidé tehdy vůbec dokázali představit. Skončila první světová válka a začala hospodářská krize. V roce 1920 britské konzoly ztratily 40 procent své hodnoty z roku 1911. Důvěra v impérium se otřásala. Mnozí rentiérů, kteří žili z úroků, byli znepokojeni poklesem cen dluhopisů a inflací. Libra ztratila kvůli válečné inflaci více než 60 procent kupní síly během let 1911-1921.

 

Postiženi byli především konzervativní investoři. Jejich osud ilustruje nešťastná postava Timothyho Forsyta: „Když jeho podnikání bylo v nejlepším, vycítil stagnaci, která se sice ještě neblížila, ale která jednou musela přijít... Prodal svůj podíl ve vydavatelství náboženských knih a investoval pozoruhodný výnos do tříprocentních konzol. Tím se v rodině dostal do izolované pozice, neboť žádný jiný Forsyte se nespokojil s ničím menším než se čtyřmi procenty; a tato izolace pomalu, ale jistě nahlodala jeho ducha, opatrností nadaného více, než bylo obvyklé.“ (William Galsworthy, Moderní komedie.)

 

Timothy se vždy chytá stébla naděje, kdykoli se ceny dluhopisů poněkud vzchopí. Nicméně vzhledem k inflaci umírá v relativní chudobě. Jeho příbuzní, kteří investovali do akcií a nemovitostí, udělali mnohem lépe.

 

Pak přišla druhá světová válka a další rána pro majitele dluhopisů. Válečné dluhy musely být z velké části financovány inflací, neboť daně již nebylo kam zvyšovat. V Parlamentu bývala tato otázka často předmětem diskusí. Při jedné vzrušené interpelaci ve Sněmovně lordů v roce 1959 hrabě z Dundee, tehdy ministr bez portfolia, čelil dotazům nespokojených členů, kteří požadovali, aby vláda něco udělala s klesajícími cenami dluhopisů:

 

Lord Saltoun: „Moji lordi, jakožto věřitel, který nesl těžké ztráty snížením úrokových sazeb po první světové válce, chtěl bych se zeptat, zdali není důvod pro speciální přístup k tomuto druhu investic. Když vláda může jednat ku škodě majitelů dluhopisů, proč by nemohla jednat k jejich prospěchu?“

 

Hrabě z Dundee lorda Saltouna takříkajíc utřel dosucha: „Moji lordi, pokud by si vznešený lord býval přál tak učinit v roce 1932, mohl tehdy obdržet nominální hodnotu a investovat ji do některého jiného cenného papíru.“ Čímž interpelace skončila.

 

Úryvek z delšího článku publikovaného 4. dubna 2013 v tištěné verzi Lidových novin

Kdo vlastně může za Kypr

Kdo vlastně může za Kypr

Již v polovině roku 2010 bylo zřejmé, že objem bilančních sum kyperských bank dosáhl vrcholu a začal padat. Bylo to v době, kdy v důsledku finanční krize eurozóny poklesla tvorba úvěrů.

celý článek >>>

Střízlivě o majetkových přiznáních

Střízlivě o majetkových přiznáních

Majetek, pocházející z korupce, není evidován nikde. Buď jde o akcie na doručitele, kde lze vlastníka snadno zatajit, i po nedávné změně zákona, anebo jde o prostě a jednoduše o svazky bankovek.

celý článek >>>

Obézní stát a jeho léčba

Obézní stát a jeho léčba

Rezervoár bohatých se vyčerpává. Navzdory pohádkám, jak bohatí stále bohatnou a chudí chudnou, není tomu tak. Evropa by potřebovala dvakrát nebo třikrát tolik bohatých, aby byla schopna uživit své sociální potřeby. A proto se zadlužuje.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD