Superúřad  na  zrušení

22. 7. 2013

Stěží lze tvrdit, že český politický systém funguje správně. Nejde přitom jen o populární spor, zda politické obchody lze od určitého bodu považovat za korupci. Nejde dokonce ani o konflikt ohledně pravomocí prezidenta a už vůbec ne o bulvární zápletku na Úřadu vlády.

Alegorie daňového poplatníka, foto Pavel Kohout

Alegorie daňového poplatníka, foto Pavel Kohout

Jde o to, že systém jako celek je špatně konstruován, což má své ekonomické náklady vyjádřitelné v miliardách ročně. Nebo spíše v desítkách, možná i stovkách miliard. O nefunkčnosti českého politického systému by bylo možno napsat ještě další knihu (kromě té již publikované). Věnujme nyní pozornost jednomu konkrétnímu tématu, které se netýká volebního systému ani vztahů mezi ústavními orgány.

 

Když v 18. století vznikla myšlenka oddělení různých pilířů státní moci, byly tyto pilíře tři. Moc vládní neboli výkonná, moc zákonodárná a moc soudní. Stará věc. Jenomže staletí plynula a věcná náplň slova „stát“ se začala měnit. Ještě začátkem 20. století platilo, že hlavní položku veřejných výdajů tvoří armáda následovaná administrativou, policií, případně náklady na panovnický dvůr. Ještě v roce 1900 vydávala britská vláda celkově pouhých 12,6 procent hrubého domácího produktu. Tehdejší Rakousko bylo „dražší“ s výdaji výše 17 procent HDP. Naopak Švédsko si vystačilo s 10,4 procenty HDP.

O sto let později Velká Británie vydává 48,5, Rakousko 51,2, Švédsko 52 a Česko 44,5 procenta HDP. Nikdy v lidské historii stát neměl v mírové době tak obrovskou finanční moc na lidmi jako dnes.

 

Srovnejme tuto situaci s centrálním bankovnictvím. Dvacáté století bylo stoletím inflace. Proto vznikla myšlenka, že tento nový pilíř moci - moc manipulovat nekrytými penězi - je třeba svěřit nezávislé centrální bance. Cílem bylo zabránit vládám, aby platily své dluhy inflačními penězi. To se podařilo jen do jisté míry, ale faktem zůstává, že moderní západní státy již netrpí hyperinflací ani pádivou (dvojcifernou) inflací. Izolace čtvrtého pilíře moci od vlády a parlamentu se ukázala být dobrou myšlenkou.

 

Vzniká otázka, zdali není načase uplatnit podobný princip také u veřejných financí. Kontrola nad státním rozpočtem je druh moci, který se vyrovná zbytku celé moci výkonné. Podívejme se na domácí zkušenosti: kdo je ministrem financí, je faktickým šéfem vlády. Formální předseda vlády nemá ze zákona žádné zvláštní pravomoci. Je to nešťastník drcený mlýnským kamenem koalice z jedné strany a veřejným míněním ze strany druhé.

Ministr financí má naopak obrovské pravomoci. Sestavuje rozpočet. Má „pod palcem“ finanční úřady a výběr daní. Spravuje státní majetek obrovské hodnoty. Spravuje i státní dluh, bohužel, rovněž mohutné velikosti. Už jen toto by stačilo na označení „superúřad“, ale není to ještě všechno!

 

Ministerstvo financí má dále na starosti regulaci některých odvětví, která nereguluje Česká národní banka. Jde například o pojišťovnictví a hazard, odvětví s obrovskými ročními obraty. Dále je zde Finančně analytický útvar (FAÚ). Pokud vám program PRISM odhalený Edwardem Snowdenem připadá jako zásah do soukromí, proti FAÚ je to slabý čaj. FAÚ je navíc přímo podřízený ministru financí, což obvykle bývá politik. Není těžké si představit možnost zneužití z politických pohnutek.

 

Kromě toho, ministerstvo financí má zákonodárnou iniciativu. Formálně ji má ministr jakožto volený politik; ve skutečnosti ovšem bývá tak zahlcen agendou, že nemá čas kontrolovat vše, co mu přijde k podpisu na stůl. (Nerozčilujte se, ani vy byste neměli čas. Není to prostě v silách jednotlivce.) Totéž platí pro zbytek vlády. Ani oni nemohou vše přečíst. A pokud ano, ne již náležitě prostudovat.

 

Tak se občas stane, že do Poslanecké sněmovny doputuje vládní návrh zákona, který ve skutečnosti nese autorský rukopis náměstků či druhořadých úředníků. Úředníci promítají do návrhů své názory, své zájmy a svoji ideologii. Náměstky ani úředníky nikdo nevolil. Přesto drží v rukou nemalou moc. Svým způsobem se jedná o další vládní politickou stranu.

 

Zapomněli jsme na něco? Ano, na celní správu. Její méně než skvělý výkon má na svědomí i lidské oběti v metanolové aféře.

 

Nabízí se proto myšlenka rozdělit ministerstvo financí na zvládnutelnější bloky. Americká vláda má ministerstvo financí (Department of the Treasury), ale výběr daní má na starosti nezávislý orgán: Internal Revenue Service. Spadá sice formálně pod ministerstvo, ale jeho komisař je jmenován prezidentem se souhlasem Senátu na období pěti let. IRS rovněž obsahuje obdobu českého FAÚ. Mimochodem, americký ministr financí není nikdy volený politik, ale vždy finanční profesionál.

Daňové úřady jsou organizačně odděleny od ministerstva financí i například ve Francii nebo ve Velké Británii. Bývá též obvyklé, že správu státního majetku rovněž provádí speciální úřad. Usnadňuje to kontrolu a audit - toto je velmi slabé místo právě českého ministerstva financí.

 

Neexistuje dále žádný důvod, proč právě ministerstvo financí by mělo regulovat jakoukoli oblast finančního trhu. Americký model rovněž pracuje v tomto směru s nezávislými orgány, jejichž postavení lze srovnat s českým Národním kontrolním úřadem nebo s bývalou Komisí pro cenné papíry.

 

Už vůbec neexistuje důvod, proč by ministerstvo financí mělo mít zákonodárnou iniciativu. Jediným zákonem, který by mělo předkládat rok co rok, je návrh státního rozpočtu. Pouze tato funkce by měla ministerstvu zůstat, aby mohlo fungovat efektivně, kontrolovatelně a předvídatelně. Cokoli dalšího - výběr daní, dozorčí funkce, správa majetku a dluhů - by mělo přejít na specializované, menší a mnohem snáze kontrolovatelné úřady.

 

Naprosto nepřiměřená mocenská pozice ministerstva financí je jedním z kořenů problémů české politiky a hospodářství. Toto není polemika proti současnému ministrovi financí, ani proti jeho předchůdci, ani proti kterémukoli z jeho předchůdců. Je to shrnutí stavu věcí na základě zkušeností, vlastních i zahraničních. Protože nezmění-li se pozice tohoto superúřadu, nezlepší se vývoj českých veřejných financí. O politice nemluvě.

 

psáno pro Lidové noviny

Detroit, varovné znamení

Detroit, varovné znamení

Česká republika je zhruba v situaci jako Detroit v 50. letech, kdy si toto město připadalo velmi sebevědomé, úspěšné a nezranitelné.

celý článek >>>

Masaryk a více tváří demokracie

Masaryk a více tváří demokracie

Na masarykovskou demokracii se odvolává Miroslav Kalousek. Jeho představa demokracie spočívá přesně v tom, co na první republice bylo špatné: v nekontrolované moci stranických sekretariátů.

celý článek >>>

Nad příspěvky čtenářů

Nad příspěvky čtenářů

Jakmile je řadový poslanec podroben diktátu stranické disciplíny a je nucen hlasovat proti svému názoru, je to bezpochyby porušení poslaneckého slibu.

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD