Zeman  a  královna

13. 5. 2013

Prezident Zeman a královna Alžběta přednesli minulý týden projev ve sněmovně. Rozdíl nemohl být větší.

 

Projev královny či krále je tradiční britský rituál. Královna se dostaví do budovy Dolní sněmovny, kde jí přibouchnou dveře takřka před nosem. Královnin herold se pak musí bušením domáhat vstupu. Ten je samozřejmě vždy umožněn, ale význam rituálu je jasný: Dolní sněmovna je v zemi pánem. Je to naopak královna, kdo musí respektovat moc sněmovny a dožadovat se slyšení. Nikoli naopak.

Telefonní budka v Londýně, foto Pavel Kohout

Projev královny je ve skutečnosti projevem předsedy vlády. Královna jej pouze čte. Důvody, proč je čtení svěřeno královně, jsou jednak tradiční, jednak praktické. Předseda vlády by mohl být přerušován výkřiky opozice, pískáním a podobně. Na královnu, která sama nemá politickou moc, je tudíž neutrální a navíc je symbolem stovek let britské monarchie, si hned tak někdo netroufne. Lesk koruny a purpur slavnostního roucha přece jen krotí temperament opozice a nutí ji respektovat důstojnost chvíle.

 

Jakmile královnin projev skončí, poslanci se do sebe opět zuřivě pustí za vydatné asistence médií. Což je v demokracii normální stav a netřeba nad tím lomit rukama. Ale díky královně je aspoň na chvíli klid. Země si vychutná chvíli důstojnosti, neboť každá země potřebuje tento pocit. Důstojnost je předpokladem sebeúcty, ze které vychází svoboda, neboť jen lidé, kteří si váží sami sebe, umějí žít a myslet svobodně.

 

Prezident Miloš Zeman, jak sám nedávno připustil, není britská královna. Jeho politické pravomoci jsou mnohem větší. Kromě jmenování ústavních soudců a členů Bankovní rady ČNB má právo být přítomen na zasedáních vlády a parlamentu, kdykoli si to přeje: žádné ponížené klepání na dveře jednou ročně. Prezident má dále slovo například při jmenování velvyslanců, což se již stalo příčinou konfliktu mezi Hradem a vládou.

 

Někteří členové vládní koalice těžce nesou, že prezident není jejich. Někteří z nich během prezidentova projevu dokonce odešli. To je na sníženou známku z mravů. (Tedy, bylo by, pokud by ještě bylo vůbec co snižovat.) Šlo o signál: kdo není s námi, je proti nám. Špatné chování, špatný signál, špatný příklad pro ostatní.

Český prezident je ve své podstatě volený konstituční monarcha. Jde však o konstituční monarchii poměrně raného typu - o zřízení, kde panovník má stále nemalý díl moci. Na rozdíl od Británie, kde hrany mocenských sporů jsou uhlazeny staletími, v Česku teprve čerstvě vznikly.

 

Nabízí se otázka, jaký bude další vývoj. Je možné, že bude zapotřebí ještě dvou nebo tří set let, než se poměry usadí, hrany ohladí a vzniknou nové tradice umožňující bezporuchové fungování mechanismů státu.

 

To je ovšem scénář, který je nejistý až hazardní. V první řadě, čekat stovky let, až se poměry ustálí do stavu označitelného jako normální, je poněkud zoufalá vyhlídka pro generace žijící nyní. Dále hrozí obrovské riziko neúspěchu. Britský politický systém, kde hlava státu hraje převážně ceremoniální roli, parlament schvaluje vládu a její členové jsou zároveň poslanci, byl hojně napodobován v mnoha zemích světa. Většinou neuspěl.

 

Neuspěl ani v České republice. Proč neuspěl? Protože vláda ovládaná parlamentem rychle zdegeneruje v model, kdy parlament je řízen vládou. Vláda je řízena jedním svým členem. Pokud vláda a parlament jsou řízeny jednou osobou, systém je buď nestabilní - anebo směřuje k vládě jednoho muže.

Spor přímo voleného českého prezidenta s vládou jen dokládá, jak nestabilní tento systém je. Kdyby český prezident zůstal volený poslanci - což někteří komentátoři a politologové považují za lepší model - nic by nebylo lepší oproti současnému stavu. Jen arogance Poslanecké sněmovny by byla ještě o něco větší, riziko vzniku autoritativní vlády by bylo vyšší. Přímá volba prezidenta byla dobrým krokem.

 

Ještě lepším řešením by bylo odstranit konflikt mezi prezidentem a vládou podřízením vlády prezidentovi. (Hovoříme samozřejmě obecně: ani nelze mluvit o současném prezidentovi a současné vládě, neboť každá hluboká ústavní změna může nabýt platnosti až začátkem příštího volebního období.)

 

Jde o systém, kde výkonná moc je vtělena do osoby prezidenta republiky, členové vlády jsou mu podřízeni a nesmějí být zároveň členy zákonodárných sborů, je ze své podstaty stabilní. K vládní krizi nikdy nedojde, ledaže by prezident trpěl rozdvojením osobnosti. V případě, kdy prezident není schopen vykonávat svůj úřad, může být uplatněn mechanismus jeho odvolání. Vláda nebude ztrácet čas koaličními jednáními, neboť nebudou koalice.

Sněmovna v takovém systému nemarní čas novodobým českým folklórem, jímž se staly ustavičné pokusy o vyslovení nedůvěry vládě. Sněmovna totiž nevyslovuje vládě důvěru ani nedůvěru. (Důvěru v osobu prezidenta vložili sami občané v přímých volbách.) Sněmovna jedná o zákonech, neboť to je její poslání. Kontakt s vládou je daleko méně intenzivní. Vláda - respektive prezident a jeho sekretáři v roli ministrů - vládne a nemíchá se do tvorby zákonů. Ani nesmí, neboť přílišná koncentrace moci je nezdravá.

 

Jedinou podstatnou výjimkou je sekretariát pro státní rozpočet, který sídlí v budově bývalého ministerstva financí. Jeho úlohou je připravovat návrh zákona o státním rozpočtu pod dohledem Národního kontrolního úřadu.

 

Tak by mohl vypadat lepší a stabilnější model českého politického systému. Česká politika by mohla fungovat jinak a lépe. Mohla by, pokud občané nebudou ovce a pokud pochopí, že dosavadní dysfunkční politický systém není věčné osudové prokletí. Že je možné s ním něco dělat. A že je to dokonce nutné. Že to není „v lidech“, jak tvrdí oblíbená floskule politologů a komentátorů. Je to v systému.

 

A je-li řeč o přílišné koncentraci moci, skutečné centrum moci v současné České republice nesídlí ani na Hradě, ani ve Strakově akademii, ale v Letenské ulici číslo 15. Pokud to nevíte, toto je adresa ministerstva financí. Tedy sídlo reálné, byť neformální hlavy tohoto státu. Protože ten, kdo drží kontrolu nad rozdělováním státních financí, vždy drží kontrolu nad státem.

 

Proti králi veřejných financí je český prezident pouhým zemanem.

Konec měnové politiky

Konec měnové politiky

Nyní je Evropa – hlavně eurozóna – v situaci, kdy by bylo zoufale třeba stimulovat ekonomiku, ale není čím.

celý článek >>>

Jak funguje švýcarská dluhová brzda

Jak funguje švýcarská dluhová brzda

Švýcarská dluhová brzda je pravidlo, které omezuje výdaje, aby nepřekročily objem strukturálně upravených rozpočtových příjmů. To znamená, že výdaje nutně musí respektovat příjmy.

celý článek >>>

Prezident a jeho konflikt

Prezident a jeho konflikt

Právníci, kteří psali ústavu, byli cosi jako programátoři, kteří tvořili „operační systém“, na kterém funguje veškerá politika a všechny zákony. Jejich lajdáckou práci ale nikdo nekontroloval

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD