Zeman  versus  tradice

28. 6. 2013

Když v roce 1992 tým právníků spěšně psal českou ústavu, nedal si mnoho práce s vyvažováním moci a s kontrolními mechanismy. Autoři se inspirovali hlavně první republikou. Přehlédli přitom fakt, že první československá republika byla vysoce nestabilní. Tradice převážila nad rozumem.

 

Tak se stalo, že česká ústava dává téměř veškerou moc Poslanecké sněmovně. Sněmovna schvaluje zákony, může snadno přehlasovat Senát i prezidenta, vyjadřuje důvěru či nedůvěru vládě. Všemocný, takřka despotický orgán. Dvousetkilogramová gorila v obývacím pokoji.

Smrt žárovky, foto Pavel Kohout

Ale ani prezident nemá zanedbatelné pravomoci. Není jen ceremoniální figurou jako prezident polský, německý nebo rakouský. Český prezident má právo jmenovat předsedu vlády. Nikde není ani slovo, jak má přitom postupovat. Prezident například nemá žádnou povinnost jmenovat premiérem osobu, kterou navrhuje největší politická strana nebo potenciální většinová koalice. Je logické, že za normálních okolností prezident postupuje takto. Mohou se však vyskytnout případy, kdy lze zdůvodnit i jiný postup. Jiný, než jaký nabízí tradice.

 

Pokud je ovšem řeč o české ústavní tradici, je to spíše špatný vtip. Žádná není. Dvě desítky let převážně nestabilních vlád a historie pouhých tří prezidentů ještě nestačily založit nějakou skutečnou tradici. Rozhodně ne takovou, která by stála za pokračování.

 

Někdo může tvrdit, že českou tradicí je pasivní role českých prezidentů. Václav Havel nebyl „ředitelský“ typ. Stylizoval se do role filosofa na trůně. Vyhovovalo to jemu i sněmovně, která se necítila omezována. Vznikl názor, že český prezident může pronášet projevy, klást věnce, a to je asi tak všechno.

Václav Klaus byl a je šéfovský typ, ale po svém zvolení prezidentem se rovněž stylizoval do role voleného konstitučního monarchy. Začal si s velkou chutí užívat ceremoniální stránku své funkce. Do skutečné politiky vstupoval o něco častěji než Václav Havel, ale nikdy nevyužíval plné spektrum možností, které ústava nabízí hlavě státu.

 

Tyto možnosti zahrnují například právo být přítomen na všech zasedáních vlády a parlamentu a mít vždy právo na slovo. Anebo možnost aktivně promlouvat do jmenování velvyslanců. Anebo možnost jmenovat předsedou vlády kohokoli, bez ohledu na složení sněmovny. Všechna tato práva prezidenta jsou dána ústavou, černé na bílém.

 

Pokud tedy prezident jmenoval premiéra navzdory sněmovně, ať se nikdo nediví. Prezident měl na svůj krok plné právo.

 

Komukoli se tento fakt nelíbí a argumentuje „duchem ústavy“, ať si uvědomí jednu věc. Ústava není báseň od Vítězslava Nezvala z jeho surrealistického období. Ústava nemá vyžadovat aktivní imaginaci čtenáře a nemá dovolovat více výkladů. Ústava má být jako recept na bábovku. Jednoznačnost a věcnost má mít přednost před košatým stylem, literárními kvalitami a prostorem pro fantazii čtenáře.

Tak například formulace „prezident jmenuje bez zbytečného prodlení“ umožňuje básnicky bohaté spektrum výkladů. V krajním případě lze tvrdit, že jakkoli dlouhé prodlení je v daném případě nezbytné. Co se má dělat v takovém případě, ústava neříká. Místo velvyslance může být neobsazeno teoreticky celé roky.

 

Dobrá ústava nemůže počítat s tím, že prezidentem bude vždy zvolen mírný člověk se vstřícným postojem k poslanecké sněmovně a vládě. Systém postavený na předpokladu, že lidé jsou hodní a kooperativní, je křehký a nespolehlivý. Papírový deštník může vypadat hezky, ale jen do chvíle, než zaprší. Česká ústava se hodí jen pro dobré počasí a je to znát.

 

Prezident Zeman není svým založením submisivní kladeč věnců. Pouhý fakt, že využívá své ústavou dané pravomoci (a to ještě ne všechny!) vedl ke konfliktu. Někdo tvrdí, že za to může přímá volba prezidenta. Ale ne. Miloš Zeman (anebo někdo jako on) mohl být zvolen i nepřímou volbou. Svádět problémy na přímou volbu je hloupost.

 

Problém není ani v osobě Miloše Zemana. Problém je v systému. V ústavě, která je napsána tak nešikovně, že samovolně vede ke konfliktům a zabraňuje jejich hladkému řešení. Dokud se předchozí prezidenti chovali pasivně, veškerá moc patřila mohutné gorile jménem Poslanecká sněmovna. Gorila si prezidenta nevšímala, neboť nebylo proč. Jakmile se však prezidentem stala dominantní osobnost se silným vlastním názorem, konflikt vypukl. Najednou se ukázalo, že domněle vyvážená moc nebyla vyvážená: že ve skutečnosti fungovala parlamentní despocie tiše tolerovaná oběma ceremoniálními Václavy v křeslech prezidentů.

 

Konflikt ukazuje, jak špatně je napsána nynější česká ústava. Ukazuje, že je zapotřebí jiného demokratického uspořádání. Takového, kde konflikty tohoto typu nemohou vznikat z podstaty věci. Takové uspořádání nabízí kniha Úsvit. Více než dvě stě let osvědčený model americké republiky upravený pro české podmínky. Není třeba znovu vynalézat žárovku.

Tři zbraně proti korupci

Tři zbraně proti korupci

Korupčníci si libují v obchodních tajemstvích. Občan nechť nemá šanci vědět, proč, zač a jak se utrácejí jeho peníze. Občan je tu od toho, aby platil a mlčel.

celý článek >>>

Pět fatálních chyb ODS

Pět fatálních chyb ODS

ODS mě fascinuje svojí úpornou tendencí dělat zásadní chyby. Chyby, které poškozují stranu i celou zemi.

celý článek >>>

Co dělá trafiku trafikou?

Co dělá trafiku trafikou?

„Politika je handl a není vůbec nic špatného na tom, že poslanec přijme trafiku jako odměnu za jakékoliv služby vykonané ve prospěch jedné či druhé strany politického boje.“

celý článek >>>

Sdílet článek | starší články

fotografie: Pavel Kohout
provozovatel: Internet Art, s.r.o.
programování: AG25 s.r.o., 2012 - 2015
RSS
Vyzkoušejte: Starožitnosti
Pavel Kohout
President game
GAME DOWNLOAD